„Nový soused mi dělal ze života peklo,“ říká pan Lukáš. Když zjistil, jak jeho dům zná, stali se přáteli

Sousedy si nevybíráme. Někdy můžeme sousedit s fajn lidmi a najít v nich super kamarády. Někdy ale můžeme mít souseda, ze kterého se vyklube náš úhlavní nepřítel. Své o tom ví i náš čtenář Lukáš, který se s námi podělil o svůj příběh.

Příběh pana Lukáše by klidně mohl být příběhem kohokoliv z nás. Spory mezi sousedy jsou bohužel poměrně časté. Ne všechny ale končí jako ten, o který se s námi podělil pan Lukáš ze Severních Čech. Soused mu po nastěhování začal dělat ze života peklo, ovšem jen dočasně.

Soused se zdál být v pohodě. Chvíli!

Když pan Lukáš koupil malý domek na kraji města, myslel si, že se mu splnil sen. Jak se ale brzy ukázalo, byla to spíš taková malá noční můra.

Domek potřeboval nějaké opravy, ale spolu s poměrně velkým pozemkem splňoval vše, po čem pan Lukáš kdy snil. Po nevydařeném vztahu žil nějakou dobu sám. Hodně cestoval, protože mu to jeho práce umožňovala, ale přeci jenom se chtěl už někde usadit. Čtyřicítka na krku, svobodný, bezdětný, ale plný optimismu.

Pořídil jsem si domek a začal si plnit svůj sen

Po několika letech, kdy jsem znal jen práci a hodně jsem cestoval, jsem se rozhodl usadit. Byl to takový ten impulz z minuty na minutu. Prodal jsem byt v centru Liberce, změnil jsem práci a koupil jsem domek na okraji malého městečka. Z mého pohledu to je taková větší vesnice.

„Myslela jsem, že byl s milenkou.“ Paní Eva se po dovolené spletla, rodiče jí zachránili manželství

Když mi realitní makléř domek prodával, hrnul do mě jenom samá pozitiva. Nakonec přeci jenom nějaké ty mouchy přiznal, ale nebylo to nic, co by změnilo můj názor. Našel jsem pro sebe malý kousek ráje na zemi. Zastrčená ulice, v ní dva baráky a můj domek až na samém konci s obrovskou zahradou. Zhruba týden po podpisu kupní smlouvy jsem se stěhoval.

Soused mě nespustil z očí

Nastěhoval jsem se a statečně jsem se pustil do oprav. Nejsem zrovna Ferda mravenec, ale nešika také ne, takže jsem se rozhodl, že využiju naplánovaného delšího volna a práce z domu k tomu, abych si něco na domě opravil sám. V záloze jsem měl ale pochopitelně telefonní seznam zručných řemeslníků.

Většinu věcí jsem si nakrámoval do jedné místnosti a pustil se statečně do oprav. Někde oškrábat omítku, někde obrousit dveře, všude vymalovat. Šlo to až překvapivě dobře. Během prací na domě mi neuniklo, že soused na mém baráku den co den visí pohledem. Doslova mě pozoroval. Nejdřív jsem tomu nevěnoval moc pozornost, ale znáte to. Jak si všimnete, že na vás někdo zírá, ten pohled pak cítíte pořád. Několikrát jsem na něj zavolal pozdrav, ale odpovědi jsem se nikdy nedočkal. Když jsem jednou přijel domů s nákupem ze stavebnin, stálo před mým domem auto. V ulici se parkuje buď na vlastním pozemku, nebo na silnici podél chodníku. Auto stálo ale tak nešťastně, že jsem ho měl přímo před brankou.

Ten den jsem vše, co jsem nakoupil, tahal vratama přes zahradu. Sice jsem si u toho pod vousy zanadával, ale že bych to nějak řešil, mě ani nenapadlo. Jenže situace se opakovala i v následujících dnech.

Soused se rozhodl, že mi ukáže, že sem nepatřím

Když mi to auto stálo před domem a před brankou víc jak týden, začal jsem se už přeci jenom trochu vztekat. Když jsem přivezl lino do kuchyně a musel jsem to obcházet ze zahrady, už mi to nedalo. Vypravil jsem se za sousedem. „Dobrý den, nezlobte se, že vás tak přepadám, jen se chci zeptat, nevíte náhodou, čí je to auto?“ Zeptal jsem se souseda, když mi na třetí zazvonění otevřel. „Moje, co má být? Snad vám nevadí jedno auto v ulici,“ řekl mi soused pohrdavě a zároveň s výsměchem.

V tu chvíli jsem ho měl chuť praštit. Místo toho jsem dědkovi vysvětloval, že mi auto nevadí, ale vadí mi, že mi parkuje přímo před brankou. Na můj dotaz, proč neparkuje před svým domem a nebo jestli proti mně něco má, jsem dostal odpověď, kterou jsem teda nečekal. „Já budu parkovat, kde budu chtít. Vy jste přivandrovalec. Roztahujete se tady a celá ulice, aby se z vás potento? Tady v ulici byl svatej klid. Teď je tu od vás akorát rámus,“ spustil na mě dědek a pomalu u toho nadskakoval. Moc jsem toho dědu nepochopil. Po smršti dalších peprných větiček od toho dědy jsem odcházel beze slova domů a snažil jsem se to zpracovat v sobě tak, abych dědka něčím nebacil.

Brzy jsem pochopil, v čem je zakopaný pes

Jak dny ubíhaly, tak jsem si na komplikaci s autem před brankou zvykl. Nejsem konfliktní a toho dědy mi bylo spíš líto. Celé dny seděl před domkem a civěl směrem k mému domu. Bylo mi to krajně nepříjemné, ale zvykl jsem si na to. Několikrát se u mě zastavili přátelé s něčím pomoct, nebo posedět a upozorňovali mě, že mám za souseda šmíráka, ale já vždy jen mávl rukou.

Až jednou mi to už nedalo. Po tom, co jsem vymaloval i poslední místnost, jsem si rozdělal pivko a že si ho vypiju venku. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale rozdělal jsem ještě jedno a venku jsem vykročil k plotu souseda, který zase seděl u domu a civěl na můj pozemek. „Sousede, konečně jsem vymaloval, nespláchnete to se mnou?“ Přál bych vám vidět jeho výraz. „Já? Jako abych si s vámi dal pivo?“ Ptal se nechápavě. Na moji kladnou odpověď se zvedl a přišel k plotu. „Hele mladej, kamarádi nebudeme,“ říkal mi, když si bral pivko.

Jenže ono vše dopadlo jinak. Ukázalo se, že ten dědek není vůbec takový mrzout, na jakého si hrál. Je to jenom starý a opuštěný člověk, který nedávno přišel o kamaráda, který bydlel právě v tom domě, který já jsem koupil. Přiznal mi dokonce, že s autem vyjel z garáže po více než roce, jen aby mi mohl zaparkovat před brankou. Ani sám nevěděl, proč to udělal.

Někdy si popovídáme přes branku, někdy se navštívíme

Soused se od té doby změnil. Tu a tam se navštívíme, nebo pokecáme přes plot. K baráku už mi nekouká a auto mi před brankou už také neparkuje. Stačí, že ví, že má zase v ulici s kým promluvit. Problémy se sousedy má hodně lidí. Mají je i někteří moji známí. Většina z nich ale přiznává, že moji metodu na usmířenou by asi nikdo z nich nezkusil. U starých lidí je někdy důvod jejich mrzutosti a věčné nasranos*i jenom jejich zatrpklost a samota.

Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenáře

Iveta Kohoutová

Trojlístek našich redaktorů doplňuje Iveta. Vrátila se na pozici redaktorky po mateřské dovolené a našim čtenářům přináší zajímavé informace o osobnostech, které se hřejí v záři reflektorů. Kromě rodiny se Iveta ráda věnuje malování obrazů a miluje adrenalinové sporty.