Foto: Freepik, dítě, ilustrační foto
„Svého syna miluji nade vše na světě, ale pořád jsem ho srovnávala s ostatními dětmi,“ začíná příběh paní Lucie, který nám zaslala do redakce. Svým příběhem by mladá maminka chtěla varovat ostatní rodiče. Škatulkování je v případě dětí vážně nešťastné.
Téměř každá maminka se někdy setkala s tím, že slyšela, že jiné děti, na rozdíl od jejího dítka, umí tohle, nebo tamto. Někdy to jsou dobře myšlené postřehy, někdy je to chlubení a někdy je to prostě jen nevinná poznámka, která ale může hodně zabolet.
Svého syna miluji, ale
Paní Lucie je šestadvacetiletá maminka. Její čtyřletý chlapeček je malý blonďatý andílek, který se nijak neliší od jiných dětí. Přesto si paní Lucie ještě před nedávnem dělala velké starosti. Není opožděný? Nemá nějakou vývojovou vadu? Co když ten kluk má autismus? Otázky se paní Lucii vkrádaly do hlavy a nenechaly ji v klidu spát. A proč? Protože srovnávala a nechávala svého malého klučíka srovnávat s ostatními dětmi. Došlo to až tak daleko, že se ze svého vlastního dítěte přestala radovat.
Začala to tchyně
Svého syna miluji nade vše na světě, ale do nedávna jsem ho neustále srovnávala s ostatními dětmi. Brouka do hlavy s tím, že syn za ostatními dětmi trošičku zaostává, mi navrtala tchyně. „No já nevím, neměl by ten kluk už aspoň pořádně sedět? Tomáš v jeho věku už stál,“ pronesla třeba moje tchyně na jedné z návštěv, když bylo synovi asi deset měsíců. Tahle a podobné věty mě vždy píchly u srdce.
„Vrátit se s dětmi o den dříve byla osudová chyba.“ Po otevření dveří se paní Nikole rozpadla rodina
„Lucinko, já ti nechci radit, ale musíš ho víc stavět. Měla bys ho víc trénovat, takhle nebude chodit ani v pěti. Tomáš už dávno chodil a ten váš si sotva stoupne u nábytku,“ sypala ze sebe tchyně, když jsme slavili první narozeniny malého. Neřekla jsem na to nic. Jen jsem se usmála. Večer jsem pak dvě hodiny googlila, co všechno by dítě mělo na roce umět.
Postupem času jsem z každé její návštěvy měla hrůzu. Pořád dokola jsem poslouchala, měl by už umět tohle, jak to že ještě tamto nezvládá. Kolikrát jsem si přišla jako ta nejhorší máma na světě. Manžel mě vždy potom uklidňoval, že to tak jeho máma nemyslí, že už je prostě taková, trochu rejpavá. Jenže mně to v hlavě leželo pořád.
Za chvíli jsem to už viděla taky
Jednou jsem seděla na lavičce na hřišti a pozorovala jsem toho mého broučka. Ostatní děti běhaly kolem, lezly po prolézačkách, mluvily ve větách. A on? Seděl na písku, broukal si a sbíral kamínky, jako by to byl největší poklad na světě. Malý měl něco málo přes dva roky. Každé dítě na tom hřišti mi přišlo šikovnější, lépe mluvilo. Teď zpětně se tomu už směju, ale tenkrát jsem se začala regulérně bát, že je opožděný.
Dětská doktorka mě ujišťovala, že je vše v pořádku. Já ale denně pročítala diskuze maminek, co které dítě umí, poslouchala tchyni, jak mi vysvětluje, co všechno už ve věku synka manžel uměl a začala jsem z toho pomalu šílet. Všechno jsem viděla černě. Když syn jednou srovnal kostky podle barev, místo aby je stavěl do komínu, málem jsem měla infarkt. Já v tu chvíli neviděla, že mám klučinu, co pozná barvy, já viděla malého autistu. Ano, byla jsem až tak zblbnutá, že jsem sledovala každý pohyb svého syna. Každé jeho zakopnutí jsem přikládala nějaké vývojové vadě.
Pak přišla lekce, která můj pohled na syna změnila
Takhle šel čas. Já pořád četla a studovala tabulky o vývoji dětí, tchyně do mě rýpala s tím, co malej ještě neumí a z věcí, které se syn naučil jsem přestávala mít radost. Měl by toho přeci umět mnohem víc.
Jednou, to už měl syn tři a půl roku, jsme zašli na vzdálenější hřiště. Malej si zase hrál jako tradičně na písku a já opět pozorovala a srovnávala s ním cizí děti. Taková moje klasika. „Lucko, jsi to ty? Tak ráda tě zase vidím,“ uslyšela jsem najednou povědomý hlas. Byla to moje kamarádka Erika ze střední. Několik let jsme se neviděli. Na hřiště přišla s dcerkou. Když malou posadila na písek vedle mého syna, civěla jsem na ní. Holčička byla postižená. Jednu ručičku zkroucenou a stále se drobně kývala.
„To je Hanička. Dětská mozková obrna,“ řekla stručně, když viděla, jak na tu malou koukám. „Promiň, nechtěla jsem na ní tak blbě čumět,“ rychle jsem zareagovala. Erika jen mávla rukou a usmívala se u toho. „Holka to vůbec neřeš. Na to jsem zvyklá. To víš, většina lidí asi čeká, že malou budu držet někde zavřenou, aby ji nikdo ani neviděl. Ale proč? Hanička je úžasná, kdybys viděla ty její pokroky. Každý den se zlepšuje. Chodíme na rehabilitace, cvičíme i doma a je to pořád lepší,“ rozpovídala se Erika a v jejím hlase byla slyšet obrovská pýcha.
Svého syna miluji a konečně tou pravou mateřskou láskou
Když jsem Eriku poslouchala, dívala jsem se přitom na naše děti, jak sedí na písku. Můj syn zrovna podával Haničce kyblíček a v tu chvíli mi to došlo. Došlo mi to, jak pitomá máma vlastně jsem. Mám zdravé dítě a já místo toho, abych si toho vážila a radovala se z toho, tak řeším kraviny.
Erice jsem to řekla. Převyprávěla jsem jí, jak pitomá vlastně jsem, nebo jsem alespoň do teď byla. Společně jsme se tomu pak zasmáli. Smála jsem se, ale uvnitř jsem se strašně sama za sebe styděla. To, že si mám vážit zdraví svého dítěte a že na své dítě mám být pyšná, mi došlo, až když jsem viděla Haničku a slyšela její mámu, jak je na ní hrdá.
Od té doby svého syna nesrovnávám. S nikým a nikdy. Tchyně už taky tolik nerejpe, protože jsem jí celkem jasně řekla, že se mi to nelíbí a nepřeju si to. Můj syn je můj. Jsem jeho máma a jsem na něho pyšná. Miluji ho, i když zlobí, i když se mu něco nepovede a konečně můžu říct, že jsem na něho pyšná. Nesrovnávejte své děti s jinými dětmi. Každý ten prcek je jiný, každé dítě má své tempo. A všechny děti potřebují rodiče, pro které jsou výjimečné.
Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenářky
