„Manžela jsem od sestry musela odhánět,“ popisuje Denisa. To, co se stalo ve stanu, rozdělilo celou rodinu

Příběh, který k nám do redakce magazínu In-Lifestyle zaslala paní Denisa, zní jako špatný vtip. Bohužel, není to jen výplod bujné fantazie, ale jedná se o skutečný příběh, který paní Denisu zasáhl víc, než si na začátku uměla představit.

Jména jsme s laskavým svolením naší čtenářky neměnili. Paní Denisa doufá, že se článek dostane k její rodině a ta si snad uvědomí, jak nefér se k ní zachovali.

Manžel mě podvedl s mojí sestrou

Paní Denisa má početnou rodinu. Sama má dvě děti a manžela a rodinu mají i její sourozenci. Kromě sestry Jany a její rodiny má také bratra Davida a rodiče. Donedávna jako rodina všichni skvěle fungovali. Každé narozeniny se slavily hromadně a byl to vždy důvod k tomu, aby se sešla celá rodina pohromadě. K bratrovi měla vždy paní Denisa blízko a ke své sestře Janě měla ještě blíž. Dnes už to tak ale není.

Oslava se vydařila, alkohol tekl proudem

Můj příběh, nebo jeho hlavní část, se odehrál měsíc před prázdninami. Od té doby jsem se s nikým z rodiny neviděla. Občas proběhl telefonát, ale téma bylo vždy stejné. „Uvědom si, že rodina musí držet pohromadě. Jistě na tom máš svůj podíl viny. Tak mu to odpusť, vždyť se omluvil. Nemůžeš se na sestru zlobit,“ a tak podobně. Za chvíli pochopíte, proč mě ty telefonáty a esemesky spíš vytáčejí, než aby mě uklidnily. Nebudu ale předbíhat.

„Nejsem neplacená chůva,“ ohradila se paní Marie před dcerou. Ta s požadavky na hlídání překročila meze

Máma slavila narozeniny. Jako tradičně jsme se všichni sjeli u našich a rozhodlo se, že tu všichni přespíme. Já s  dětmi a manželem, Jana s manželem a dcerou, brácha David s manželkou a naši. Všichni se dobře bavili. Na zahradě se dětem postavil stan, seděli jsme pod pergolou, slavilo se, pilo se a nejspíš se pilo víc, než bylo zdrávo. Tedy někteří popíjeli víc, než měli.

Kolem desáté jsem chtěla děti nahnat do stanu, ale malí hrdinové byli najednou strašpytlíci a raději vzali zavděk rozloženým gaučem v obýváku. Kolem půlnoci se rozloučili naši a šli spát. Pak odpadnul Janin manžel. Se smíchem jsem ho pomohla Janě dostat do jejího bývalého dětského pokoje a dál jsme se skvěle bavili. Brzy na to nám dobrou noc popřál i David a jeho manželka a venku jsem zůstala jenom já, můj manžel Karel a moje sestra Jana.

Manžel se skvěle bavil. Možná až moc

Seděli jsme ve třech pod pergolou, bavili jsme se, smáli jsme se a poslouchali muziku. Karel byl tentokrát samý vtip a samé dvojsmysly. Nejsem žárlivá, ani hysterka a když vyzval Janu k tanci, neubránila jsem se smíchu. Normálně totiž o sobě říká, že tančí jen v sebeobraně. Teď s Janou tančil a dokonce se pokoušel o otočky. Začala hrát pomalá písnička a Karel dál tančil s Janou. Tiskli se na sebe a Karel měl ruce rozhodně níž, než měla Jana pásek kalhot. Dívala jsem se na ně a najednou jsem měla pocit, že ti dva snad ani nevědí, že tam jsem taky.

Další písnička byla rychlejší, ale Karel a Jana dál tančili ploužák, tělo na tělo. „Nepůjdeme už taky spát?“ Zeptala jsem se. „Tak jdi, nám se ještě nechce,“ odbyl mě Karel a dál při tanci hladil Janě záda a zadek. „Jo, nám se ještě nechce,“ přidala se Jana a potutelně se u toho smála. Tenhle její smích jsem znala. Sebevědomě, přímo přede mnou s mým manželem koketovala.

To už jsem nevydržela. Vypnula jsem hudbu a přešla k těm dvěma. „Jdeme spát. Pojď, ty můj tanečníku,“ řekla jsem a vzala Karla za ruku. Ještě políbil Janu na tvář, něco jí pošeptal, ale nevzdoroval a šel. „Tak dobrou, já si dám ještě cigáro,“ zareagovala Jana. Já a Karel jsme za chvíli leželi v mém bývalém pokojíčku. Usnula jsem během pár minut.

Vzbudila jsem se a manžel nikde

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem otevřela oči, Karel vedle mě nebyl. Byla ještě tma. První co mě napadlo, bylo, že je mu blbě a objímá mísu. Jenže na záchodě nebyl. Nebyl ani v kuchyni a ani u dětí v obýváku. Vyšla jsem tedy na zahradu. Nevím, proč jsem po něm tehdy pátrala.

Venku bylo ticho. Svítilo jen jedno světlo, jinak všude tma. Už jsem se otáčela, že zase zalezu do baráku, ale pak jsem to uslyšela. Tiché sténání, které mluvilo za vše. Občas se ozvalo plesknutí. Udělalo se mi zle. Zvuky vycházely ze stanu, kde původně měly spát děti. Vykročila jsem tím směrem. Světlo z pergoly dopadalo na stan. Když jsem přišla blíž, viděla jsem to, co nikdy nedostanu z hlavy. Hlavou ke vchodu stanu klečela na všech čtyřech Jana, za ní stál můj manžel a co tam dělali, vám asi detailně popisovat nemusím.

Bleskem jsem se otočila a zaběhla do domu. Vyběhla jsem do patra, zavřela za sebou dveře mého dětského pokojíčku, svalila se na postel a rozbrečela jsem se. Jak mi tohle mohli udělat? Můj manžel a moje sestra. Když za chvíli přišel Karel, dělala jsem, že spím.

Ráno jsem hned sbalila věci a jelo se domů

Do rána jsem už neusnula. Pořád jsem je před sebou viděla. V sedm jsem vstala, sbalila potichu věci a šla budit děti. Tvářili se dost vyjeveně, když jsem zavelela vstávat a řekla, že za půl hodiny odjíždíme. „Co blbneš tak brzy? Vždyť jste měli odjíždět až po obědě,“ zeptala se mě máma a já nedokázala odpovědět. Děti jsem pak nahnala do auta a než jsem vyšla ze dveří, řekla jsem jen mámě: „Karel ať se dostane domů, jak chce. Nechci ho vidět, pozdravuj tátu a Davida.“

Jenže to už stál mezi dveřmi Karel. „ Co vyvádíš? Co šílíš? Snad můžeš počkat, ne?“ „Ne, já se na tebe nemůžu ani podívat, je mi z tebe zle. A už vůbec se tu nechci potkat s Janou. Nebudu tu dělat scény,“ odsekla jsem mu a honem jsem mazala do auta. Odjela jsem.

Karel přijel odpoledne. Když jsem mu otevřela, stála za ním máma s tátou a byl s nimi i David. „Deniso, nech si to vysvětlit. Měli jsme vypito. Omlouvám se,“ říkal mi Karel a tvářil se, že tím je celá věc vyřešená. Přibouchla jsem jim před nosem. Za chvíli jsem jim přede dveře hodila dvě cestovky Karlových věcí a znovu jsem zabouchla dveře. Zvonili, bouchali, neotevřela jsem. Pak mi začal drčet telefon. Karel, máma, David, Karel, pak i Jana, a tak pořád dokola.

Manžel se omlouval, ale zvláštně

Telefon pořád zvonil, nebo mi pípali esemesky. A co mi psali? – Omlouvám se, byl jsem vožralej. Neblbni. Janu to taky mrzí. Denčo, jsem debil, vždyť ale víš, kolik se toho vypilo.

Do toho mi psala máma, ať nerozbíjím rodinu, že uklouznout může každý. Psala mi, jak to Karla i Janu mrzí a že přeci nezahodím dvanáct let manželství kvůli jednomu uklouznutí a podobné kecy. Pak psal něco podobného i brácha a završila to Jana, když mi od ní přišla zpráva s textem: „Mrzí mě to. Karlovi jsem řekla, že už se to nebude opakovat. Roman (manžel Jany) mi odpustil, tak to Karlovi taky promiň.“ Všichni mi psali takové zprávy, jakoby se nic tak strašného nestalo a já z toho jen dělala zbytečné drama.

Neodpustila jsem. Karel bydlí u našich. Kvůli dětem s ním už komunikuji, ale jen abychom se dohodli na tom, kdy si vezme děti a kdy je vrátí. Pořád má snahu se vrátit, ale já nemůžu. Pořád je vidím. Jana se mnou nemluví. Dál žije se svým manželem a co mi psala máma, jsou v pohodě. Máma mi píše, že to Karlovi a hlavně rodině přeci nemůžu udělat. Omluvil se přeci, mrzí ho to, tak nemám ubližovat celé rodině a odpustit mu.

Nevím, jestli to dokážu. Vy byste to dokázali?

Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenářky

Lenka Marousková

Lenka je hlavní postavou našeho redakčního týmu. Po několika letech práce všeobecné redaktorky nyní přináší zajímavé zprávy ze světa showbyznysu. Ráda poznává nové lidi a jejich životní osudy. I proto dělá rozhovory s osobnostmi, nebo píše vaše příběhy ze života. Svůj volný čas nejraději věnuje své rodině.