Foto: Freepik, miminko, ilustrační foto
„Po porodu dcery jsem byla jako ta Vanda z Ulice. Nikdo nevěděl, co se ve mně děje. Své dítě jsem milovala, a přitom jsem s ním nechtěla být. Když kolegyně v práci probírají, co zase Vanda ze seriálu Ulice provedla, já mlčím,“ píše paní Lucie.
Do redakce In-Lifestyle napsala paní Lucie (jméno bylo redakcí změněno). Svěřila se nám, jak je pro ni těžké mezi kolegyněmi z práce poslouchat kritiku postavy Vandy ze seriálu Ulice. Její kolegyně si neumí představit, že by se novopečená maminka chovala jako ona. Paní Lucie ale ví, že to může být i horší.
Jako Vanda z Ulice
Postava Vandy ze seriálu Ulice v podání Kristýny Hrušínské je v mnoha ohledech jako neřízená střela. Její dějová linka se od gamblerství přetočila do mateřské role, ale ani tady se Vandě nijak zvlášť nedaří. Svoji dceru Esterku miluje, ale taková ta bezpodmínečná mateřská láska z ní zrovna nesálá. Přehazování péče o Esterku na všechny okolo a útěky od ní, z ní dělají v očích některých diváků, hlavně divaček, doslova krkavčí matku.
Paní Lucie ale postavu Vandy chápe. Sama si prošla peklem, kdy sama sobě namluvila, že její maličké dcerušce bude lépe bez ní. Psychika je u novopečených maminek křehká a někdy se rozpadne na milion malých kousků. Slepit ji pak zpátky dohromady a být normální máma, je někdy pořádně těžké.
„S důchodem 14 000 Kč žije moje sousedka v neustálém strachu,“ říká paní Jana. Rozbitá pračka by pro ni byl obří problém
V práci probíráme Ulici a kolegyně postavu Vandy úplně nesnášejí
Pracuju v kolektivu samých ženských. Jsme taková slepičárna a probíráme prakticky každou volovinu a často i seriál Ulice. Teď se hodně probírá Vanda a ten její zvláštní vztah k dceři, k miminku. Kolegyně na Vandu nadávají, jakoby existovala.
Já u tohohle tématu mlčím. Já jsem totiž byla stejná jako Vanda z Ulice. Ne, já jsem byla mnohem horší než Vanda z Ulice. Já jsem nebyla seriálová postava. Byla jsem ženská, která porodila vymodlené miminko, která u porodu hysterčila a která si k vlastnímu dítěti nemohla vytvořit vztah.
Vymodlené dítě a mateřské pudy nikde
Otěhotněla jsem po pěti letech snažení. Celé těhotenství jsem se těšila a porod jsem si naplánovala do posledního detailu. Vím, blbka, no. Když u porodu přišly komplikace, zpanikařila jsem a nakonec skončila na císaři. Divím se, že mě tam nikdo neprofackoval.
Po porodu jsem byla zlomená, bolavá, unavená a malá pořád brečela. Nebudu se tu dlouho rozepisovat, ale bylo mi hrozně. Představte si, že vám v hlavě hučí: Jsi k ničemu, nezvládneš ani porodit. Měla by ses stydět, takový malý mimino a ty ho nedokážeš dostat ven. Selhala jsi u porodu, selžeš znovu. Vidíš, jsi k ničemu, neumíš ji utěšit. Vypněte ji někdo. Proč pořád řve? Vždyť má všechno. Mám vůbec mlíko? Dejte to pryč. Chci ticho. No tak, zlatíčko, už proboha spi. Proč mi nikdo nepomůže? Nechci. Chci. Chci pryč. Pořád brečí, nemá ráda za to, co jsem jí udělala u porodu. Proč mě nemá ráda? Proč mě nikdo nechápe? Beze mě jí bude líp.“
Ano, všechny tyhle věty a mnohem horší vám jedou v hlavě jako zaseknutá deska. Čím víc se to snažíte ignorovat, tím jste nervóznější, tím víc miminko pláče a vy vidíte všechno černě a ještě černěji.
Pomoc přišla za pět minut dvanáct
Když byly mojí malé čtyři měsíce, byla ze mě chodící mrtvola. Chtěla jsem nebejt. Pomohla mi manželova máma, která, když viděla, jak vypadám a slyšela, co blábolím, zůstala nějaký čas u nás. Pomáhala mi a sehnala mi terapeutku. Trochu se srovnat, mi trvalo pět měsíců. Jsem tchyni strašně vděčná. Nesoudila, nekritizovala, prostě pomohla. Kdyby mi tenkrát nepodala pomocnou ruku, nevím, jak by to dopadlo.
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle, podklady z e-mailu od čtenářky
