„Odpojila jsem manžela od přístrojů,“ vypráví paní Alena. Musela mu sebrat telefon a ovladač

Paní Alena je veselý člověk, ale v poslední době jí přišlo, že doma už moc veselo není. Povídání s manželem se skoro vytratilo a většinu večerů paní Alena trávila sama, zatímco její manžel ležel s telefonem v ruce na gauči u televize. 

Paní Alena se redakci In-Lifestyle.cz svěřila se svým zážitkem s manželem, kdy ho přiměla trochu víc si s ní povídat a víc se jí věnovat. Třeba se někdo nechá inspirovat.

Odpojila jsem manžela od přístrojů

Zní vám nadpis brutálně? Představujete si nemocniční zařízení, kde někdo právě prohrál svůj boj o život? Tak zas až takové drama se u nás doma neodehrálo. V našem případě se boj o život, respektive boj o život v našem manželství, odehrál v obývacím pokoji našeho domku v Pardubicích.

Můj manžel je zedník živnostník. Je šikovnej, pracovitej, o rodinu se postará. Postará se ale jen finančně. Není to málo, vím. Ráda bych ale, aby se mnou a s dcerou trávil společný čas. Manžel ale po práci doma sundá montérky, dá si sprchu, vezme do ruky telefon a zapne televizi, u které i pozdě večer usne. Nebo to tak bylo dřív.

„Tchánovci mě obvinili z nevěry, i když jsem jen pracovala,“ říká paní Adéla. Musela přijmout rozchod

Já jsem mu k tomu občas něco řekla, on slíbil, že se to změní, ale bylo to stále stejné. Tak jsem se rozhodla, že ho od těch přístrojů odpojím.

Manžela jsem odpojila od přístrojů

Jeden den, když jsem dala malou spát a manžel usnul na gauči u televize s mobilem v ruce, jsem si vzala své dlouhé černé plesové šaty, nalíčila jsem se, vzala jsem si černý kapesník a všude po obýváku jsem rozmístila zapálené svíčky.

Pak jsem pustila ze svého mobilu připravený zvuk monitoru srdce, který končí dlouhým táhlým tónem, jako že pacient nepřežil, a sedla jsem si na židli vedle gauče. Dostatečně jsem se vysmála, abych to pak vydržela, nasadila jsem kamenný výraz vhodný do krematoria, pustila ten zvuk monitoru a kapesníčkem si jako utírala slzy zhroucené vdovy.

Manžel se vzbudil, otevřel oči a v tu chvíli vypadal, že bude mít infarkt. Když se chtěl posadit, zatlačila jsem mu na rameno, aby se zase položil, a dál hrála zdrcenou vdovu.

„Pane doktore, vážně se nedá nic dělat? Vážně můj manžel nemá naději?“ teatrálně jsem mluvila do vzduchu někam vedle sebe a manžel na mě jen nevěřícně zíral. „Vážně není žádná naděje? Skutečně zbývá jen to jediné? Dobře, tak ho tedy odpojíme od přístrojů, ať se chudák už dál netrápí,“ odříkávala jsem připravený monolog a u toho jsem pomalu vzala do ruky manželův telefon a ovladač od televize. V tu chvíli se ozval ten dlouhý táhlý zvuk. Zástava. Přála bych vám vidět ten výraz mého muže.

Když jsem měla telefon a ovladač v ruce, znovu jsem se podívala kamsi do prázdna a pronesla jsem: „Tak, manžela jsem právě odpojila od přístrojů.“ Pak jsem se zvedla a tiše odešla do ložnice.

Dokonalé to není, ale odpojení zabralo

Manžel to ten večer pochopil. Samozřejmě, ideální to není, ale mně asi ke štěstí stačí, že tu a tam projeví snahu a ten čas s námi tráví. Taky mě víc objímá a líbá. Někdy mi teda připomene, že jsem ho málem zabila doopravdy, jak se lekl, ale taky mi říká, že je hezké mít ženskou, která má smysl pro humor, a to i v případě, že ta ženská hraje zdrcenou vdovu.

Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě e-mailu od čtenářky

Iveta Kohoutová

Trojlístek našich redaktorů doplňuje Iveta. Vrátila se na pozici redaktorky po mateřské dovolené a našim čtenářům přináší zajímavé informace o osobnostech, které se hřejí v záři reflektorů. Kromě rodiny se Iveta ráda věnuje malování obrazů a miluje adrenalinové sporty.