Foto: DMCGN / Creative Commons / Attribution 4.0, supermarket Lidl
Všichni se dívají, čas se vleče a trapnost roste. Když taková chvilka nastane ve frontě u pokladny v obchodě, je to trapas. Stydíte se a najednou se objeví někdo, kdo jen tiše udělá něco, co by nikdo nečekal.
Jsou situace, kdy bychom se raději neviděli. Své o tom ví i čtenářka paní Věra, která se o svoji příhodu podělila s naším magazínem In-Lifestyle. Na horké chvilky u pokladny, kdy zjistila, že u sebe nemá dost peněz, do smrti nezapomene.
Nákup jako jeden velký trapas
Stalo se mi to pár měsíců zpátky. Zajela jsem si do města na nákup, pár věcí. Co taky potřebuje samotná stará ženská v důchodu, že jo? V tu chvíli jsem netušila, že za chvíli budu červenější než ta rajčata z mého nákupu.
Když pokladní namarkovala poslední položku, znuděně se zeptala na věrnostní kartičku a řekla osm set padesát sedm. Sáhnu do peněženky a polil mě studený pot. V peněžence byla jen pětistovka. Já úplně zapomněla, že jsem tam tu dvoutisícovku, jak jsem chtěla, nedala. „Tak to zaplaťte kartou, když nemáte hotovost,“ radila prodavačka a já musela přiznat, že jsem ji nechala doma. Bylo mi neskutečně trapně.
Lidé ve frontě zuřili a pak se stalo něco nepochopitelného
Lidi ve frontě na mě koukali, jako kdybych měla prašivinu. Nemám a ani naftalínem nesmrdím, ale evidentně všichni někam pospíchali. Někdo dokonce pohoršeně vzdychal.
„Tak já něco vrátím, omlouvám se,“ řekla jsem prodavačce a ta jen zakoulela očima.
„Nechte to tak a dejte platbu kartou,“ ozvalo se z řady za mnou. „Paní ale říkala, že kartu nemá,“ namítla prodavačka a ten mužský hlas promluvil znovu: „Prosím, nechte celý nákup a dejte platbu kartou.“
Já se za tím hlasem otočila. Ten chlap byl zarostlej, byl v montérkách, a když natahoval ruku s telefonem k pokladně, bylo mu vidět tetování. Zaplatil můj celý nákup a já tam stála a tupě na něho zírala s tou usmolenou pětistovkou v ruce.
„Tohle nejde. Jak k tomu přijdete? Tak tady máte tu pětistovku a dejte mi adresu nebo účet, já vám peníze pošlu zpátky,“ snažila jsem se, zatímco jsem svůj nákup házela zpátky do vozíku.
Ten chlap se ale jen usmál. „Kdybych to nechtěl udělat, neudělám to,“ řekl, zaplatil ty své dvě věci, co měl na pásu a odešel.
Pocit, na který nejde zapomenout
Snažila jsem se ho dohnat, ale na parkovišti mi zmizel. Já si to namířila na autobus a pak jsem ho na poslední chvíli zahlédla. Odjížděl v nějaké dodávce, usmíval se a mával na mě. Název firmy, co měl na autě, jsem přečíst nestihla. Bohužel.
Často si na toho pána vzpomenu. Nevím, proč to udělal. Nejsem sociální případ. Tenkrát jsem ale byla na zhroucení a on se stal mým andělem. V tom krámě se vždy rozhlížím, jestli se třeba náhodou nepotkáme. „Kdybych to nechtěl udělat, neudělám to,“ budu v hlavě slyšet při každém nákupu.
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě e-mailu od čtenářky
