Foto: Freepik, starší žena u okna, ilustrační foto
„Jsem stará, ale umřít se ještě nechystám,“ napsala na úvod svého e-mailu paní Věra, která napsala do redakce In-Lifestyle.cz, aby se svěřila s tím, jak převezla vlastní dcery. Aby mohla žít podle svého, musela to udělat.
Do naší redakce napsala paní Věra, která za měsíc oslaví pětasedmdesáté narozeniny. Jak sama říká, na tolik let se ještě necítí a podle toho také žije a chce žít. Jenže její dvě dcery vidí její život trochu jinak. Paní Věře tak nezbylo nic jiného, než si život zorganizovat tak, aby jí do něho dcery zasahovat nemohly.
Umřít se ještě nechystám
Bude mi pětasedmdesát. Jsem stará, ale pořád ještě se o sebe zvládnu postarat a umřít se nechystám. Mám spoustu koníčků, ráda šmajdám venku, řekla bych, že jsem celkem čiperná babča. Moje dvě dcery jsou ale jiného názoru.
„Mami, nepřemýšlela jsi o tom, že bys byt prodala a šla třeba k nám? Postarám se o tebe,“ řekla mi loni na jaře starší dcera Petra. Koukala jsem na ni, jako májové tele. Nějak se to ale tenkrát zamluvilo.
O pár dní později se u mě zastavila mladší dcera i se svým synem a spustili skoro stejnou písničku. „Mamko, pojď bydlet k nám. Jsi tu pořád tak sama. Musí ti tu být smutno,“ začala Zdena a Pavlík ji v tom podpořil: „Jo babi, měla by ses k našim přestěhovat. Tenhle byt je pro tebe stejně moc velký.“
„Nesmíš rozbít rodinu, mysli na děti. Zlepší se to,“ žádali paní Miladu. Dnes jí děti vyčítají, že s manželem zůstala
Hned mi bylo jasné, odkud vítr fouká. Jak Petra, tak Zdena si dělaly zálusk na můj byt. Tak jasný, jednou by jim stejně spadnul do klína, ale asi se jim nechtělo čekat, až umřu. Navíc s tím, jak přišly každá zvlášť, vypadalo to, že spolu o ten byt soupeří a každá ho chce pro sebe. Kvůli bytu a mému stěhování mi obě pak ještě několikrát volaly.
Holky se dozvěděly mé plány
Holky jsem po čase pozvala obě na společný oběd. Chtěla jsem, abychom si tu jejich náhlou starost o moje blaho vyříkaly. Holky dorazily i se svými manželi. Atmosféra u stolu během jídla by se dala krájet. „Tak holky a s pravdou ven, proč obě tak strašně usilujete o můj byt?“ zeptala jsem se jich, jakoby nic.
Petra se začala dusit knedlíkem a Zdena zrudla jako rajče. „Ale mami, tak to přeci není. Já mám jen starost. Přece jenom už jsi stará,“ začala koktat Petra a Zdena všemu nasadila korunu: „No a ten byt, tak snad je logické, že bys ho dala tomu, kdo se o tebe bude starat.“
„Moje milé děvenky,“ začala jsem teatrálně. „Já se umřít ještě nechystám a ani si nemyslím, že by mi někdo musel utírat zadek. Váš zájem mě těší, i když dost překvapuje. Normálně se ozvete jednou za čas, teď jste tu každou chvíli, voláte, píšete esemesky. Ušetřím vám váš čas a námahu. Byt nezdědí ani jedna z vás,“ říkala jsem jim. „Já tenhle byt prodávám. Ne, nenastěhuju se ani k jedné z vás. Nedělalo by to dobrotu a nedám jedné víc než té druhé.
„Už nějaký čas mám zažádáno do domova s pečovatelskou službou. Stěhuju se tam. Z peněz z bytu si budu doplácet bydlení, nebojte, moc to není, budu jezdit na výlety, chodit do divadla a budu prostě ještě žít. Co po mně zbyde, si rozdělíte rovným dílem. A tím tuhle debatu končím. Chce někdo přidat knedlík?“ řekla jsem jim a víte co? Knedlík přidat nechtěl nikdo.
Žiju si po svém a holky to konečně pochopily
Před Vánoci jsem se přestěhovala a žiju tak, jak jsem jim tenkrát u oběda řekla. Dcery po mě dědit jednou budou, ale kolik to bude a za jak dlouho to bude, ani jedna z nich neovlivní. Občas zavolají, občas se zastaví na kafe. I vnoučata vídám častěji. Zřejmě mají strach, abych nevyvedla nějakou další volovinu a aby měly jednou co dědit, což jim nezazlívám, naopak. Já se tím docela bavím.
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz, podklady z e-mailu od čtenářky
