Foto: NextFoto, Ivan Trojan na křtu audioknihy Gump 2
Ivan Trojan byl mezi těmi, které prezident Petr Pavel pozval na pražský Hrad, aby jim poděkoval za to, že Ukrajincům pomáhají. Herec vysvětlil, co ho pohnulo, aby se zapojil.
Když se mluví o válce, většinou jde hlavně o čísla, politické výroky a strategické analýzy. Jen občas se ale debata stočí k tomu, co se odehrává uvnitř člověka ve chvíli, kdy se rozhodne, že nezůstane jen u sledování zpráv. Herec Ivan Trojan patří k těm, kteří se rozhodli zapojit osobně – a otevřeně mluví o tom, co ho k tomu vedlo, jak jsme si na In-Lifestyle všimli.
Být přímo na místě je úplně jiné
„Nečekal jsem vůbec, že se něco takového stane, a že to bude trvat čtyři roky. A konec je zatím v nedohlednu,“ řekl Trojan při setkání lidí, kteří dlouhodobě podporují Ukrajinu, na Pražském hradě. Vyjádřil tím jistou únavu z reality, která se stala součástí našich životů.
Rozdíl mezi sledováním konfliktu z pohodlí domova a osobní zkušeností popsal velmi jednoduše: „Samozřejmě, když tam jste na tom místě, tak je to úplně něco jiného, než když se na to díváte skrz televizní obrazovku.“ Právě osobní setkání s konkrétními lidmi pro něj bylo zlomové. Vnitřně ho to zasáhlo a potřeboval zkrátka přiložit ruku k dílu, osobně se zapojit v pomoci.
Andrej Babiš opět vytasil tepláky, které sklidily tolik posměchu. Dokázal, že je nenosí obráceně
Co nás nutí jednat?
Někteří lidé při podobných příbězích skutečně cítí silné nutkání něco udělat. Přispět, jet, pomoci, zapojit se. Jiní mají potřebu držet si odstup, případně reagují kritikou nebo skepsí. Ani jedno nemusí nutně znamenat nedostatek empatie – často jde o způsob, jakým se vyrovnáváme s pocitem bezmoci. V tom druhém případě může jít i o obranný mechanismus – snahu vytěsnit nepříjemnou realitu. Co oko nevidí, to srdce nebolí.
View this post on Instagram
Psychologové upozorňují, že klíčovou roli hraje osobní identifikace. Jakmile utrpení dostane konkrétní tvář, jméno nebo příběh, přestává být abstraktní. Najednou už nejde o „někde daleko“, ale o „někoho“. Třeba v případě lidí, kteří u sebe nechali bydlet někoho z uprchlíků, mají na místě známé apod. A právě v tu chvíli se u nich probouzí silná potřeba osobní odpovědnosti.
Pomoc jako vnitřní postoj
Pomáhat přitom nemusí znamenat vyrazit do válečné zóny. Pro někoho je to finanční příspěvek, pro jiného šíření informací nebo podpora organizací, kterým důvěřuje. Podstatné je rozhodnutí nevnímat svět jen jako kulisu, jako cosi, co se kolem nás jen tak děje, ale jako prostor, ve kterém máme – byť omezený – vliv.
„Já chápu, že by lidi chtěli žít život bez problémů, ale vždycky je pak důležité se alespoň na chvilku zastavit a říct si: ‚Ale oni tam prostě mrznou,‘“ připomněl Trojan. Možná podobné zastavení je první krok. Ne nutně k hrdinským činům, ale k uvědomění si, že utrpení druhých se nás nějakým způsobem týká.
Zdroje: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě veřejně dostupných informací z webů Extra, Instagram PaměťNároda