Foto: Freepik, žena, ilustrační foto
Mámu máme jenom jednu a ať už je jakákoliv, většinou ji máme rádi. Do redakce nám napsala paní Olina, která by o své matce a o komplikovaném vztahu s ní mohla napsat román. Paní Olina si slíbila, že nikdy nebude jako její máma.
Paní Olina se rozhodla svěřit se s tím, jak komplikovaný vztah má s vlastní matkou. Dost možná je za tím i snaha pochopit vlastní mámu, anebo jí odpustit.
Moje máma nebyla a není ukázková maminka
Je mi pětatřicet, mám manžela, dvě děti, bydlíme v krásném domě, mám dobrou práci. Jak se říká, nic mi nechybí a rodiče na mě mohou být pyšní. Jenže ono to tak není. Táta loni umřel a máma na mně a na všem, co jsem kdy udělala, vždy viděla jenom to špatné. Mám ještě dvě mladší sestry, ale k nim nikdy nebyla tak kritická jako ke mně.
Máma by se uplatnila jako herečka
Celý život, co si pamatuji, moje máma něco předstírala, nebo si hrála na něco víc, než byla. Ve skutečnosti je máma extrémně línej a pohodlnej člověk, který před jinými lidmi hraje divadýlko.
Jako příklad můžu třeba vzpomenout na moji svatbu. S manželem jsme si vše zařídili, vše jsme si zaplatili, dokonce i pohoštění pro svatební hosty, kteří se sjeli do bytu mých rodičů, jsme přivezli, aby naši neměli výdaje a máma aby neměla s ničím práci. Než se odjelo na obřad, ještě jsem i nádobí u našich umyla. Jako svatební dar jsme od mých rodičů nedostali ani utěrku. Nic, ani blbou gratulaci k sňatku, ale máma všude ještě rok vyprávěla, jak to byla drahá svatba a kolik je to stálo.
„Bála jsem se, abych ve 40 letech nebyla babičkou,“ říká paní Irena. Místo toho sama skončila v porodnici
Když loni umřel táta, byli naši už pět let rozvedení. Máma ale brečela a hroutila se, jako kdyby já nevím co. Bylo to laciné divadlo. Na pohřeb pochopitelně nepřidala ani korunu a kytku od ní jsme zaplatili já a ségry. Ostatně mé ségry a hlavně já, jsme tu pro mámu byly, kdykoliv zavolala, že něco potřebuje.
Když mámu pozvu k nám, aby si užila děti, nemůže, má moc práce. Přitom ale nic nedělá. Je v invalidním důchodu se zádama (nechápu teda, že jí ten invalidní důchod dali) a doma v tom svým pidibytě ani moc neuklízí. Jako hromady bordelu tam nemá, to ne, ale prach a špinavou podlahu asi nevidí. Občas zavolá, ať jí děti přivezu, ale to se mi moc popravdě nechce. Ven s nimi skoro nejde, takže víkend u babičky pak děti tráví v paneláku u televize, zatímco doma mají kola, zahradu, les za rohem, prostě vyžití venku tu mají dost.
Mámu jsem požádala o pomoc – udělala ze mě hypochondra
Moje sestry mají s mámou trochu jednodušší a lepší vztah. Ségry nikdy nekomandovala a nikdy na ně v dospělosti nekřičela tak jako na mě.
Před půl rokem jsem mámu požádala, jestli by nemohla na pár dní přijet, že na tom nejsem zdravotně nejlépe. Manžel hodně pomáhal, ale myslela jsem si, že by babička mohla přijet za dětmi a třeba je vyzvednout ze školky a ze školy. „To bych teda nemohla, já mám hodně práce,“ odsekla mi arogantně do telefonu. „Mami, prosím tě, co máš tak důležitého? Vážně bych uvítala, kdybys na pár dní přijela,“ zkusila jsem to ještě jednou. „To by mě zajímalo, co ti jako je. To nejspíš umíráš, co? Ať se postará ten tvůj,“ vejskala do telefonu.
„Mami, už před časem jsem ti říkala, že čekám na nějaké výsledky. Ale dobrý, nemůžeš, tak nemůžeš. Jo a ten můj, jak ty říkáš, se stará. Je to skvělej mužskej,“ řekla jsem ještě mámě do telefonu a po tvářích se mi začaly koulet slzy. „To jako že máš rakovinu? To si nemyslím. Nemáš vlasy? Jestli je máš, tak to není chemoterapie a jen to zbytečně prožíváš. Kdybych já se měla ze všeho hroutit, jak bych na tom byla? Seber se trochu,“ vyslechla jsem si od vlastní mámy.
Dnes už je mi líp, ale mámu navštívit nepojedu
Uběhlo půl roku od doby, kdy jsem mámu prosila o pomoc. Nepřijela, nepomohla, jen na mě byla nepříjemná. Nakonec jsem vše zvládla sama, s velkou pomocí manžela a dětí. Podle doktorů budu v pořádku. Nebylo to hezké, ale dala jsem to. Vlasy mi všechny nevypadaly, tak to asi nebylo vážné, jak by řekla moje máma. Od toho telefonátu jsem u ní nebyla. Ani děti jsem jí tam nevezla. Může přijet. Vlak nebo autobus bych jí klidně proplatila, aby se nemohla vymlouvat, že něco projela.
Už je mi to ale jedno. Jenom nevím, jak bych teď zareagovala, kdyby máma potřebovala pomoct. Už si nejsem jistá, že bych hned naklusala. Jaký máte vztah s mámou Vy?
Zdroj: Autorský text, podklady od čtenářky
