Foto: Freepik, nešťastná žena, ilustrační foto
Někdy jsou manželství komplikovaná. Obzvláště ženy bývají v mnoha případech mistryně v kličkování, v potlačování vlastního já, ve snášení příkoří a mnohdy vydrží i nějakou tu ránu. Nesmí přeci rozbít rodinu kvůli dětem.
Do redakce In-Lifestyle.cz napsala paní Milada, která toto manželské klišé svým životním příběhem vyvrací. Kvůli dětem zůstala v manželství, které nefungovalo, a ty samé děti jí to v dospělosti vyčetly.
Nesmíš rozbít rodinu
Vdávala jsem se před dvaceti lety. S Radimem jsme se znali necelý rok. Byla jsem těhotná. Už před svatbou jsem věděla, že se Radim rád napije a je nervák, ale věřila jsem, že ho dítě změní. Tušíte správně, nezměnilo.
První rok byl celkem hektický. Svatba, stěhování, narození syna. Přešly dva roky a narodila se nám dcera. Když mladší nastoupila do školky, vrátila jsem se do práce a Radim se strašně změnil. Jakoby mu vadilo, že jsem zase mezi lidmi. Začal bezdůvodně žárlit, začal pít a doma se moc nezdržoval.
„Tchyně mě nenáviděla od začátku vztahu s Jitkou,“ svěřil se pan Petr. Přitom se jen bála, že zůstane sama
Když jsem si postěžovala mojí mámě, slyšela jsem jen: „Holka, mysli na děti. Nesmíš rozbít rodinu. To se srovná,“ říkávala mi.
Postupně doma začalo peklo
Postupně se to všechno zhoršovalo. Radim se domů vracel opilý, začal mi sprostě nadávat, urážel mě a to všechno před dětmi. Když bylo synovi deset a dceři osm, dostala jsem první facku.
Peníze jsme měli na společném účtu. Radim mi dával akorát na nákupy, a když děti něco vyloženě potřebovaly. Šetřit jsem neměla z čeho. Když jsem se ozvala skrz peníze, přišel řev a většinou i nějaká ta rána.
Když jsem se svěřila mámě s tím, jak to máme doma a že mě Radim bije, zase zazněla ta mámina písnička. „Miládko, podívej se, máte se dobře, nebo ne? Děti jsou teď v tom věku, že tátu potřebují. Navíc, kam byste šli? Z čeho byste žili? Z tvého platu asi těžko. A co kdyby ti chtěl děti vzít? Počkej alespoň, až budou děti starší.“ Dnes vím, že v ničem neměla pravdu. Měla jsem odejít, ale za co a kam? Tak jsem zůstala.
Před Vánoci jsem ovdověla a děti?
Celé manželství bylo peklo. Kolikrát na mě řval před dětmi, děti dokonce viděly, jak mě mlátí. Odejít jsem chtěla, ale strašně jsem se bála. Jo, byla jsem srab.
Před Vánoci Radim umřel, infarkt. Bude to znít hrozně, ale mně se ulevilo. Spadl ze mi strašný balvan. Na pohřbu jsem ani nebrečela. Všechny slzy, které jsem měla, jsem asi vybrečela, když byl ještě můj manžel.
Když jsme večer po pohřbu a já, syn a dcera seděli u nás doma v obýváku, bylo ticho, že by se dalo krájet. Pak do toho ticha promluvila dcera. „Mami, tak konečně máš klid. Víš ale, že jsi ho mohla mít už dávno? Že jsme nemuseli snášet ty tátovy nálady. Proč jsi od něho neodešla?“ Do toho se přidal i syn. „No, nechci být zlej, ale měla jsi se s ním rozvést. Tohle nebyl život,“ řekl mi tiše a já v tu chvíli cítila větší bolest, než když jsem snášela rány od Radima. Vždyť já nechtěla rozbít rodinu právě kvůli nim. Dětem přeci nic nechybělo, měly všechno. Měly domov, zázemí, chodily na kroužky, školu si vybraly podle svého. Nic jim nechybělo. Ale asi jo, asi chybělo. Chyběl jim klid a láska v rodině. Teď, až teď vidím, že jsem udělala strašnou chybu.
Rodinu jsem nerozbila, ale dětem jsem i tak zkazila dětství. A proč jsem se odhodlala napsat svůj příběh? Jako varování. Pocit, že nesmíte rozbít rodinu, je přežitek, který se jednou stejně otočí proti vám. Ženský, nezůstávejte v něčem, co nefunguje, protože dětem to šťastné dětství nezachrání.
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz, podklady z e-mailu od čtenářky
