„Pan František se svěřil, jak ho děti zklamaly,“ píše pečovatelka Gábina. Jeho byt prodaly a daly ho do domova důchodců

Paní Gábina pracuje v domově pro seniory. Svou práci má ráda, ale jak říká, někdy by člověk, když ty stařečky a stařenky poslouchá, brečel. „Někteří z klientů by tu být nemuseli. Jsou tu, protože jejich děti to tak chtějí,“ říká s lítostí paní Gábina.

Do redakce In-Lifestyle napsala paní Gábina, která pracuje jako pečovatelka v soukromém domově pro seniory na okraji Prahy (název zařízení známe). I když by měla zachovávat profesionální přístup, nebo spíš v této souvislosti odstup, někdy nad příběhy klientů domova tiše pláče. Za srdce ji nejvíce chytil příběh pana Františka.

Tiché vzpomínky za zdmi domova pro seniory

Pan František k nám do domova přišel před necelými třemi roky. Když přišel, moc nemluvil, tvářil se utrápeně. Postupně se ale změnil. Dnes patří k našim nejveselejším klientům. Celé dny tady rozdává dobrou náladu. Něčím mi strašně připomíná mého dědu. a i proto jsem si k němu utvořila vztah více než pracovní.

Když měl nedávno narozeniny, ptala jsem se ho, co by si přál. Chtěl jenom zajít si do cukrárny, popovídat si a nikam nepospíchat.

V domově pro seniory na přání dětí

V den, kdy měl pan František narozeniny, jsme se spolu vypravili do cukrárny.

„Můj exmanžel nechce platit na děti a téměř se vykašlal i na dárky,“ říká paní Ivana. Musela je dokoupit sama

Když jsme si pochutnávali na zákusku, pan František najednou posmutněl. „Víte, Gábinko, dnes je mi osmdesát. Poslední oslavu jsem měl před třemi lety. Na té oslavě mi moje dvě děti oznámily, že mi sehnaly zařízení, kde mi bude líp a že za mnou budou pravidelně jezdit, protože k nim budu blíž,“ říkal mi potichu a mně v tu chvíli došlo, že jeho děti vlastně neznám. Syna jsem viděla dvakrát, dceru ani jednou. Nikdy jsem neviděla ani jeho vnoučata.

Nenavštěvují ho, ale pan František o svých dětech často s úsměvem vypráví. Vypráví, jak se oba mají skvěle, syn prý podniká, dcera pracuje pro velkou společnost. To sedí, ale to, že oba žijí v zahraničí, je lež. Je to lež, kterou pan František zahání svoji bolest nad tím, že se na něho jeho vlastní děti vykašlaly.

Když ustoupíte dětem

Do domova pro seniory pan František nechtěl. Nepřipadal si ještě neschopný se o sebe postarat. Jeho děti to viděly jinak. Táta zestárnul a jezdit za ním, aby mu pomohly s něčím na domě nebo na zahradě, se nehodilo do jejich zaběhlých životních kolejí.

Svůj dům pan František napsal na svoje dvě děti (oba ve věku kolem pětačtyřiceti let) a do „našeho“ domova si přinesl jen pár osobních věcí. Těšil se, že když bude blíž k dětem a vnoučatům, že je uvidí častěji. Spletl se. Dům děti prodaly. Děti ani vnoučata za panem Františkem nejezdí, jen platí jeho pobyt v našem domově pro seniory. Zřejmě nevidí důvod jezdit za svým tátou a dědou. Už ho evidentně nepotřebují. Už jim dal, co měl.

Krev není voda, přesto může být hodně zakalená

Pan František si v domově pro seniory zvykl. Myslím, že je tu nakonec spokojený. Je tu o něj postaráno, má tady přátele, může si popovídat. Přesto je na něm vidět, že by si ze všeho nejvíce přál alespoň občas popovídat se svými dětmi a vnoučaty.

V jeho vyprávění nebyla zloba, ale lítost. A pak mě dorazil. „Nechodí za mnou, ale není to jejich vina. Můžu za to já a moje žena, my jsme je vychovali,“ řekl mi ještě smutným hlasem a najednou, jakoby se v něm něco přeplo, se usmál a šibalsky na mě mrknul: „Tak si dáme ještě jeden ten dortík, ať si ten život trochu osladíme. Mně už nevadí mít nějaký to kilčo navíc,“ řekl mi se smíchem a pak už jsme se spolu jenom smáli.

Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz, podklady z e-mailu od čtenářky

Lenka Marousková

Lenka je hlavní postavou našeho redakčního týmu. Po několika letech práce všeobecné redaktorky nyní přináší zajímavé zprávy ze světa showbyznysu. Ráda poznává nové lidi a jejich životní osudy. I proto dělá rozhovory s osobnostmi, nebo píše vaše příběhy ze života. Svůj volný čas nejraději věnuje své rodině.