Foto: Freepik, žena, ilustrační foto
Do naší redakce přišel e-mail od paní Jitky, která si není vůbec jistá, že zvládne etapu života, která ji čeká. Její matka je na tom zdravotně hodně zle a bude nutná nepřetržitá péče. Paní Jitka si ale není jistá, jestli to zvládne.
Paní Jitka se svojí matkou nikdy vřelý vztah neměla a teď je v situaci, že s ní bude muset trávit každý den a bude o ni muset pečovat. Má se skutečně čeho bát?
Péče o nemocnou matku paní Jitku děsí
Paní Jitka o své mámě nikdy neřekne, že je to maminka. Pro ni je to člověk, od kterého se mateřské lásky nikdy nedočkala. Když se paní Jitka sama stala mámou, snažili se vzájemně vztah nějak narovnat, ale takovéto pouto mezi dcerou a mámou si vytvořit nedokázali. Teď je matka paní Jitky nemocná a očekává, že se o ni dcera postará. Paní Jitka cítí povinnost to udělat, ale není si vůbec jistá, jestli to zvládne.
Moje máma nebyla maminka
Moje máma není zlá ženská. Je to ale sebestředný člověk, který ve svém srdci pro nikoho neměl místo. Ani pro tátu a ani pro mě. S tátou se vzali, když jí bylo čerstvě osmnáct a já se narodila tři měsíce potom. Pamatuju si že, tátovi často vyčítala, že jí zničil život, když jí udělal dítě takhle brzy. Táta byl strašně hodný člověk. Možná až moc. Toleroval mámino večerní toulání po barech, doma uklízel, pral, žehlil a do toho chodil do práce. Dělal se mnou úkoly a vymýšlel různé výlety, na které jsme jezdili jenom já a táta.
Máma se časem trochu usadila, ale domácí pohoda u nás nikdy moc nebyla. Když mi bylo osmnáct, odstěhovala jsem se a rodiče jsem pak už jenom navštěvovala. Ke mě na návštěvu jezdil táta většinou sám. Máma skoro nikdy neměla čas.
„Kvůli dceři jsem skončil v exekuci,“ říká pan Vladimír. Přemýšlí, že svůj dům raději odkáže psímu útulku
Když odešel táta, máma nesmutnila. Změnil ji až vnouček
Táta umřel, když mi bylo dvacet a máma na pohřbu neuronila ani slzu. „Musíme tam všichni. Slzama ho zpátky nepřivolám,“ řekla mi, když jsem se jí ptala, jestli vůbec cítí smutek. Pak jsme se pět let neviděli. Občas jsme si zavolali, poslali si pohled k Vánocům. Ona neměla čas a já neměla potřebu se s ní vidět.
Když se mi narodil syn, přijela. Lidi, jak stála moje máma jako máma za pendrek, tak jako babička je, nebo byla, suprová. Jezdila sice jenom jednou za měsíc na víkend, ale to se klukovi věnovala na dvě stě procent. Já se s tátou malého rozešla ještě před porodem a zůstala sama, tak jsem byla vděčná, že má syn kromě mě ještě babičku. Někdy jsem se tak na ně dívala, jak spolu blbnou a bylo mi líto, že na mě, když jsem byla malá, taková nebyla. Syn v ní měl prostě skvělou babičku.
Čeká mě péče o mámu
Synovi je deset let. Máma o něj má pořád stejný zájem a ke mně je pořád jako kus ledu. Slušná, ale jako ledová královna. Nebo teda byla. Minulý týden máma prodělala mrtvici. Je jí třiapadesát a zůstala ležet. Doktoři říkají, že se všechno může zlepšit, ale zatím to dobré není. Sama se o sebe nepostará. A tady je ten kámen úrazu.
Když jsem za ní byla v nemocnici, brečela a prosila, abych se se synem nastěhovala k ní, abych se o ni postarala. Pere se to ve mně. Ano, je to máma a babička mého syna, ale jak se mám s láskou starat o někoho, kdo mi lásku nikdy nedal? Nevadí mi představa péče o někoho, vadí mi péče o někoho, ke komu prostě necítím to, co bych cítit měla. Ne, nejsem hyena a nedám ji někam do ,eldéenky,‘ ale neudělám to z úcty a lásky k mámě, ale protože miluju svého syna a ten má babičku rád. Jen si říkám, jestli to není málo. Jestli díky tomu ta péče nebude nad mé síly. No, uvidíme. Třeba vám zase časem napíšu a podělím se o to, jak to zvládáme.
Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenářky
