Foto: Freepik, smutná žena, ilustrační foto
Během našeho života často řekneme slova, kterých později litujeme. Čtenářka magazínu In-Lifestyle.cz se redakci svěřila s tím, že lituje toho, co řekla své mámě. Kdyby věděla, že to bude to poslední, co jí řekne, raději by si ukousla jazyk.
Vztahy v rodině bývají někdy složité. Paní Lucie se svojí mámou měla vždy vztah nahoru dolů. To, jak se k ní máma chovala se jí nelíbilo, ale pořád si říkala, že mámu má jenom jednu a snažila se s ní vycházet. Poslední roky to ale bylo čím dál tím horší. Jednou se už neudržela a do telefonu mámě řekla, co si ve skutečnosti myslí. Bylo to naposledy, co s ní mluvila. Jména jsme v redakci změnili.
Slova, co se nedají vzít zpátky
Mám vlastní rodinu, a přesto se mnou máma vždy mluvila, jako bych byla malá holka. Ona vždy všechno věděla líp. Nikdo na tom není tak zle jako ona, nikdo jí nerozumí. V tom měla pravdu. Nerozuměla jsem jí, nechápala jsem ji. Máma mi přišla příliš pohodlná, líná, trochu hypochondr, prostě jsem ji měla za člověka, který si pořád jenom stěžuje a na nikom nevidí nic dobrého. Hlavně na mě ne.
Podle ní jsem si život zařídila blbě, manžela mám na prd, děti jí tam vozím málo. Když jsem ji zvala k nám, bylo moc horko, moc zima, měla moc práce. Jenže to její mám moc práce, znamenalo, nechce se mi. Invalidní důchod, žádné povinnosti, jen její pohodlnost.
„Tchyně mě nenáviděla od začátku vztahu s Jitkou,“ svěřil se pan Petr. Přitom se jen bála, že zůstane sama
Máma se uměla ozvat, jen když něco potřebovala. Potřebovala odvést k doktorovi, přijela jsem, odvezla ji. Potřebovala vymalovat, přijela jsem a vymalovala. Rozbila se ji pračka, přijela jsem, přidala na novou a jela ji koupit. Mámu máme přeci jenom jednu, tak proč se hašteřit a připomínat si slova, která mi kdy řekla a která mě vždy zabolela.
Poslední rozhovor
Po delším přemlouvání jsem mámu přesvědčila, aby k nám na pár dní přijela. Den před tím, než ke mně měla jet, jsem jí volala. „Tak zítra tě čekáme. Vyzvednu tě na nádraží,“ říkala jsem jí do telefonu. „No, já nepřijedu. Mně není dobře,“ řekla mi máma jako už kolikrát. Zase je jí špatně, když se má hnout a přijet.
„U doktora jsi byla? Nebyla! Když je ti blbě, jdi k doktorovi. Jestli nechceš vlakem, přijedu pro tebe,“ snažila jsem se. „No, děti přivést můžeš, ale nikam nejedu. Je mi blbě a víš, co je tady sněhu? Ještě někde upadnu,“ říkala mi do telefonu trpitelským hlasem a ve mně se vařila krev.
„Když se ti nechce, máš to říct rovnou. Nechce se ti, protože by ses musela pohnout a taky bys tady nemohla sedět u kafe s cigárem v ruce, když u nás se doma nekouří. Na cigáro je venku zima, co? Vnoučata vidět chceš, ale nepřijedeš za nimi. Už mě to nebaví. Víš co, tak už nikdy nejezdi,“ řekla jsem jí zostra do telefonu. Máma na mě něco zahulákala do telefonu a položila to.
Teď bych volila jiná slova
Druhý den v poledne mi zazvonil telefon. Volali mi z nemocnice. Máma umřela. V noci si zavolala záchranku. Záchranářům stačila dát lístek s mým číslem, pak zkolabovala a nad ránem v nemocnici zemřela. Sepse, kolaps organismu a následně rozsáhlý infarkt. Vůbec jsem nevěděla, že je na tom až tak zle.
V hlavě mi pořád hučí to poslední, co jsem jí řekla. Ta slova už z hlavy nedostanu. Ano, máma byla, řekněme, že to nebyla typická maminka, ale byla to máma. Chybí mi. Chybí mi i to věčné dohadování se s ní. Já si myslela, že se jen vymlouvá, když mi říkala, že jí není dobře. To jsem totiž slýchala pořád. Teď je pryč a já mám pořád v hlavě ta slova: Víš co, tak už nikdy nejezdi.“
Na závěr mám pro vás malou radu. Dávejte si na svoje slova pozor, protože nikdy nevíte, jestli to není to poslední, co svým blízkým řeknete.
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz, podklady z e-mailu od čtenářky
