„Kvůli těhotenství a rozchodu jsem málem vše vzdala,“ přiznává paní Lucie. Nyní bojuje i přes vážnou nemoc

Do redakce In-Lifestyle chodí nejrůznější příběhy našich čtenářů. Některé jsou úsměvné, jiné doslova chytí za srdce. Jedním takovým je příběh paní Lucie. Život jí toho naložil víc, než člověk zvládne unést, přesto bojuje dál.

Představte si, že ve vašem životě není nic, jak jste si vysnili. Pak se na vás usměje štěstí a zase padáte na dno, znovu se ukáže sluníčko a tentokrát doslova září. Jenže pak vám osud znovu ukáže, jak umí být krutý.

Život se s Lucií nemazlil

Paní Lucii je pětadvacet a bojuje o život. Lékaři určitou naději dávají, ale je to zlé. Lucie se teď doslova rve o každý další den a přitom to není tak dávno, co si vlastní smrt přála. Jak nám napsala a následně při naší návštěvě i osobně řekla, člověk by se měl naučit být vděčný i za to, co ho srazí na zem.

Lucie neměla šťastné dětství. Tátu nepoznala a matka si jí moc nevšímala. Vyrostla, jak sama říká, jako samorost. O to víc se upnula k myšlence, že jednou bude mít spokojenou rodinu plnou lásky. „Ten můj život je jak z blbýho filmu. Ve dvaceti jsem se zamilovala do kluka, kterej rozhodně nebyl prototyp ideálního partnera a hned jsem otěhotněla. Znáte to, srdce si nevybírá. O miminko jsem v pátém měsíci přišla. Málem jsem se z toho tenkrát složila. S přítelem jsme spolu zůstali, ta ztráta nás na chvíli sblížila.

„Partnerka mi po roce dala to nejkrutější ultimátum,“ píše pan Josef. Musel si vybrat mezi ní a psem

Sama na všechno

O tři roky později mi došla trpělivost a opustila jsem ho. Hodně pil, do práce moc nechodil, uměl být pěkně zlý. Našla jsem si garsonku a šla. Týden na to jsem zjistila, že jsem těhotná. Když jsem mu to řekla, nechtěl o tom ani slyšet.

Přemýšlela jsem, co dál. V hlavě se mi honily myšlenky na potrat, ale i na to, že si prostě něco udělám. Až tak jsem byla psychicky v háji. Chtěla jsem od všeho utéct. Strašně se to ve mě pralo. Nakonec jsem se rozhodla, že nic nevzdám a miminko si nechám. Chodila jsem do práce, našla jsem si ještě jednu práci na doma a pomalu se chystala na příchod miminka. Narodila se mi tahle krásná prdelka,“ ukazuje Lucie na svoji dvouletou dceru, která si hraje kousek od nás.

Život si s námi umí hrát

„Dál jsem pracovala z domu, měla jsem mateřskou, vyběhala jsem si všechny příspěvky a celkem jsme to zvládaly. Když byl malé rok, ozval se její táta. Přestal pít, byl na léčení, měl dobrou práci a chtěl se nám vrátit do života. Šlo to pomalu, ale postupně jsme se k sobě zase vraceli. Byl jinej, dospěl. Vážně přestal pít a já se znovu zamilovala. Nastěhoval si nás k sobě.

Prožili jsme nádherný rok. Přesně takový, jak jsem si to vysnila. Rodina, vzájemná láska, konečně jsem byla šťastná.

A pak se mi jednou udělalo zle a praštila jsem sebou o zem. Naštěstí byl přítel zrovna doma. Skončila jsem v nemocnici, kde mi našli nádor. Do té doby jsem byla zdravá jako rybička. Teď jsem po operaci, mám za sebou chemoterapii i ozařování. Jedna série chemoterapie mě ještě čeká. Je mi zle. Je mi strašně zle, ale chci žít. Mám teď konečně všechno, co jsem si vysnila a nenechám si to vzít ani tou posranou rakovinou. Promiňte mi to slovíčko, ale někdy to musí jít ven a musím si ulevit,“ pomalu končí vyprávění svého příběhu paní Lucie. V její tváři je znát únava. I přes slzy se ale usmívá.

„Když jsem to nevzdala tenkrát, když jsem byla na všechno sama a chtělo se mi to vzdát, tak teď určitě ne. Mám dceru, mám přítele, který se o nás úžasně stará a moc mi pomáhá. Bála jsem se, že zase začne pít, ale drží se. Všichni se držíme….“

Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenářky

Lenka Marousková

Lenka je hlavní postavou našeho redakčního týmu. Po několika letech práce všeobecné redaktorky nyní přináší zajímavé zprávy ze světa showbyznysu. Ráda poznává nové lidi a jejich životní osudy. I proto dělá rozhovory s osobnostmi, nebo píše vaše příběhy ze života. Svůj volný čas nejraději věnuje své rodině.