„Řidič autobusu mě chtěl vyhodit ze sedadla,“ říká paní Radka. Poté vyhrnula sukni a všichni tleskali

Lidé s handicapem se někdy úplně zbytečně dostávají do nepříjemných situací. Naše čtenářka nám poslala poučný příběh o tom, že někdy stačí malá věc, abyste pohnuli vesmírem.

Tento příběh nám poslala do redakce In-Lifestyle jedna z našich čtenářek, paní Radka, která se rozhodla sdílet svou zkušenost s nepochopením a nedostatkem ohleduplnosti v běžném životě. Svým vyprávěním ukazuje, že i zdánlivě malý čin může mít velký dopad a že je někdy třeba postavit se za své právo a ukázat světu, že i ti, kdo vypadají na první pohled „normálně“, si zaslouží ohleduplnost a úctu.

Tentokrát si nebylo kam sednout

„Každý týden jezdím stejným autobusem do města na pravidelné rehabilitace. Místo vepředu, vyhrazené pro invalidy, je pro mě jedinou šancí, jak si kvůli amputované noze mohu sednout bezpečně a bez bolesti,“ vysvětlovala Radka. Ten den ale něco bylo jinak. Tentokrát byl autobus plnější než obvykle a i přední místa pro invalidy byla obsazená. Přesto k nim došla v naději, že tu sedí někdo, kdo místo nepotřebuje tak jako ona.

Na místě seděla starší dáma, rozhodně ne důchodkyně, mohlo jí být kolem padesátky. Vypadala v dobré kondici a boty na podpatku taky nenaznačovaly, že by měla mít potíže s pohybem. Paní Radka se rozhodla, že ji zkusí oslovit: „Promiňte, mohla byste…?“ Paní se však do Radky pustila s tím, že snad je mladší, tak neví, proč by ji měla pouštět sednout. A v tu chvíli situaci zaregistroval řidič. Nic zvláštního na paní Radce neviděl a tak zahlásil: „Paní, tyhle místa nejsou pro každého.“ Radka ztuhla, všichni kolem ztichli a cítila na sobě jejich pohledy. „Já mám ale protézu, potřebovala bych si sednout,“ snažila se vysvětlit řidiči situaci.

„Srovnávání syna s cizími dětmi byla obří chyba.“ Až díky kamarádce prý pochopila, jak byla hloupá

Paní vzadu začala tleskat

Ten ale snad ani neposlouchal a jen mávnul rukou. „Prostě si stoupněte támhle, tady sedí lidé, co to opravdu potřebují.“ V tu chvíli Radce došla trpělivost. Pomalu, s jistou dávkou dramatičnosti, si vyhrnula sukni a odhalila svou protézu. Autobus ztichl a všichni na ni upřeli své pohledy. Vůbec to nebylo příjemné, po chvilce ale někdo vzadu začal tleskat a postupně se přidali další cestující.

Paní se z místa začala zvedat, ale omluvy nebo vlídného slova se Radka rozhodně nedočkala, žena na ni jen zabručela: „Tak to snad řeknu rovnou, ne?“ Jak to měla udělat, když ji nic vysvětlit nenechala, to už nedodala. Řidič vypadal zaskočeně, tváře mu zrudly, ale jen tiše řekl: „Tak už si sedněte…“ Pravda byla odhalena a nikdo ji nemohl přehlížet. Byl to sice pro Radku výstup z komfortní zóny, ale najednou cítila zvláštní uspokojení, sílu a zadostiučinění.

„Věřím, že mnohým, a minimálně panu řidiči, to trochu otevřelo oči. To, že na vás handicap není na první pohled vidět, ještě neznamená, že ho nemáte. Možná by jen stačilo trochu důvěry v to, že si nevymýšlím a necpu se na místa pro invalidy pro nic za nic,“ dodala čtenářka Radka. Se stejným řidičem se později potkala ještě několikrát. Nebyl na ni přehnaně milý, ale už věděl, takže ho ani nenapadlo ji z předního místa vykazovat.

Zdroj: Autorský text na základě podkladů od čtenářky

Iveta Kohoutová

Trojlístek našich redaktorů doplňuje Iveta. Vrátila se na pozici redaktorky po mateřské dovolené a našim čtenářům přináší zajímavé informace o osobnostech, které se hřejí v záři reflektorů. Kromě rodiny se Iveta ráda věnuje malování obrazů a miluje adrenalinové sporty.