Foto: Freepik, žena s dítětem, ilustrační foto
Být mámou je to, co většinu žen naplňuje štěstím. Tohle štěstí chtěla zažívat i sestra naší čtenářky Nikoly. Nikola ale nedokázala kývnout na prosbu své sestry a proto se od ní odvrátila celá její rodina. Za svým rozhodnutím si ale stojí.
Když nám do redakce napsala paní Nikola svůj příběh, přiznám se, že mi při jeho čtení přelétl mráz po zádech. Její příběh zněl až neuvěřitelně. Abychom jenom nepapouškovali slova, která nám paní Nikola napsala, domluvili jsme se s ní a příběh jsme si od ní vyslechli osobně.
Sestra paní Nikoly chtěla něco, co jí nedokázala dát
Paní Nikolu jsem navštívila u ní doma. Při našem povídání s námi byl i její manžel. V křesle přede mnou seděla žena, která byla zlomená vlastním rozhodnutím, ale nezměnila by ho. Zároveň jsem ale před sebou měla ženu, která se snažila chování své rodiny pochopit a vlastně i omluvit.
Bolest sestry ze ztráty miminka mi trhala srdce
Vztah se svojí mladší sestrou měla paní Nikola vždy skvělý. Byly si blízké jako děti a nic se na tom nezměnilo ani potom, co se obě vdali. Paní Nikola se postupně stala mámou třech dětí, ale její sestra Dominika nemohla otěhotnět. Když se jí to konečně po deseti letech povedlo, v pátém měsíci potratila. V té době se Dominika hodně upnula na děti paní Nikoly. Nejmladší bylo ještě miminko. Paní Nikola na to vzpomínala a občas jí přes tvář přelétl smutný úsměv, někdy se objevily slzičky.
„Můj vztah s dcerou se kompletně zhroutil,“ svěřila se paní Helena. Otec ji poštval proti vlastní matce
„Dominika k nám po tom potratu hodně jezdila. Elišce bylo akorát půl roku. Trhalo mi to srdce, když jsem viděla, jak Domča malou chová, jak k ní voní, jak se s ní mazlí. Bylo mi jí strašně líto. Stejně si užívala i naše kluky. Blbla s nimi, kupovala jim hračky. Neumíte si představit, jaké to je, vidět někoho blízkého usmívat se a přitom vědět, že uvnitř krvácí,“ vypráví paní Nikola.
Pak přišla ta otázka
„Dominika k nám přijela na oslavu Eliščiných prvních narozenin i s manželem. Celou dobu jsem měla pocit, že je nervózní a když mi pak řekla, co má na srdci, bylo jasné proč. Dominika a její manžel mě poprosili, abych jim odnosila dítě a nejenom to, chtěli po mě, abych jim dala své vajíčko. Byla trochu nervózní, když mi to všechno říkala, ale měla jsem pocit, že to bere jako hotovou věc. Sestra si asi myslela, že budu nadšeně souhlasit.
Seděla jsem tam a civěla na ni. Vedle mě seděl můj muž a tvářil se podobně jako já. Vzpamatoval se první a Dominice řekl, že tohle přeci není jenom tak, něco takového po mě chtít. Dominika ale spustila lavinu argumentů. Já mlčela. Rozuměla jsem všemu, co Domča říkala, ale už v ten den, kdy se mě ptala, jsem věděla, že tohle nezvládnu.
Nešlo o to, že bych se bála dalšího těhotenství, nebo porodu. Šlo o to, že jsem si nedokázala představit, že budu devět měsíců nosit miminko a pak se ho vzdám. Jsem ten typ ženy, která na své těhotenské břicho mluví, miminku zpívá, ten typ, co se na miminko naváže, když je ještě v bříšku. Dostala jsem čas na rozmyšlenou. Týden.
S omluvou, se slovy lítosti a s brekem jsem odmítla
Když jsem to pak s manželem probírala, ujistila jsem se, že jsem si vzala chlapa s velkým CH,“ pomalu končila své vyprávění paní Nikola. Po tvářích jí tekly slzy a její manžel její ruku při těch slovech stiskl ve své dlani. „Řekl mi, že tohle záleží na mě a že mě podpoří, ať se rozhodnu jakkoliv. Když si za týden Domča přijela pro odpověď, musela jsem ji zklamat. Poprvé v životě jsem ji zklamala, ale musela jsem říct ne.
Sestra se rozbrečela a utekla k autu. Její manžel řekl, že mě chápe a odešel taky. Druhý den mi volala máma a ptala se mě, proč nechci Domče pomoct. Další den volala teta a ptala se na to samé. Dokonce přijela babička, aby mě ještě zkusila přemluvit. Strašně jsem to všechno obrečela, ale všem jsem říkala, že tohle prostě nemůžu, nezvládla bych to. Neposlouchali mě. Před týdnem jsme oslavili druhé narozeniny Elišky. Na oslavu jsem pozvala všechny, přijela jen rodina mého manžela. Z mé strany s námi rodina nemluví. Nikdo. Ani kvůli dětem se máma, babička a ani Domča neozvou, neberou mi telefon. Nic. Je mi to líto, ale já bych to prostě nedala. Nedokázala bych se miminka po porodu vzdát,“ dál už paní Nikola nemluvila. Rozplakala se a já jsem jí nechtěla dál trápit. Bylo znát, že je pro ni náročné o tom mluvit.
Od manžela paní Nikoly jsem se pak ještě dozvěděla, že Dominice nabídli, že pomohou sehnat náhradní matku. Dokonce nabídli, že zaplatí náklady s tím spojené. Marně. Rodina paní Nikoly nedokáže pochopit a odpustit, že sestra setře odmítla pomoc.
Zdroj: Autorský text, podklady od čtenářky
