Foto: Freepik, nešťastná žena, ilustrační foto
Do redakce magazínu In-Lifestyle.cz nám napsala paní Barbora. Ve svém vyprávění ukazuje na to, že ne každá tchyně je důvod k panice. Někdy se jako ten větší problém ukáže tchán. Ještě horší pak je, když se problém s tchánem týká dítěte.
Paní Barbora (jména jsme v redakci změnili) to v životě neměla zrovna jednoduché, a když se konečně zdálo, že se na ni usmálo štěstí, do cesty se jí postavil tchán. Přesněji řečeno, tchán se postavil do cesty její malé dceři z bývalého vztahu, a o to to bylo horší.
Nejdřív jsme byly jen my dvě
Adélku jsem vychovávala sama. Její otec mě opustil ještě, když jsem byla těhotná. Naštěstí jsem zvládala účetnictví a to se dá dělat i z domu, tak na nájem a základní věci, s přídavkama a příspěvkem na bydlení bylo. Když byly Adélce tři roky, přihlásila jsem se na online seznamku. Nechtěla jsem už být sama. Chlapi ale většinou nehledali vztah, ale jen jednorázovku, nebo kamarádství s výhodami. Pak jsem se ale seznámila s Alešem.
Seznámení, láska a představení rodičům
Po více než roce, kdy Aleš pendloval mezi mojí garsonkou a svým bytem v domě rodičů, nastal den D a měla jsem se seznámit s jeho rodiči. Měli jsme se k Alešovi nastěhovat.
„Všichni tvrdí, že tchyně jsou čarodějnice z pekla,“ říká paní Lidka. Ta její ji přitom zachránila
Uvítání bylo vlažné. Rodiče o mně věděli, věděli i že mám dítě. Tchyně mě zasypala otázkama a tchán mlčel. Na každou všetečnou otázku jsem popravdě odpověděla. Nic jsem si nepřibarvila. „Bára je neuvěřitelně silná ženská. To, jak vše zvládá, je neuvěřitelný,“ dodal k tomu všemu Aleš a dal mi před rodiči pusu.
„No a co ty, cácorko? Adélka se jmenuješ, že jo? Tak pojď, babička se podívá, jestli tu má něco dobrého,“ řekla po chvíli Alešova máma a vzala Adélku za ruku. Babička, to slovíčko pro mě znělo jako balzám na duši a věřila jsem, že tady budou mít Adélku rádi.
„Ty si jako do svého bytu nasadíš kukačku? To chceš vychovávat cizí dítě?“ pronesl otec Aleše a já jsem z nachového obláčku spadla zpátky na zem. „Adélka není cizí. Mám ji rád jako vlastní, a až se s Bárou vezmeme, Adélku si osvojím. Bude moje i papírově,“ reagoval klidně Aleš. „Takže ty si tu kukačku napíšeš na sebe a až se rozvedete, tak budeš cvakat aliky na cizí děcko, no to je výborný,“ pokračoval tchán.
Tchán změnil přístup, když mu Adélka řekla dědo
S Adélkou jsme se k Alešovi nastěhovaly. Adélka si zvykla prakticky hned jak na změnu bydlení, tak na novou školku. Hodně času trávila s babičkou. Tchán na mě moc nemluvil a Adélku naprosto ignoroval.
„Však on si zvykne, dej tomu čas. Znám ho. Je to morous, ale není zlej,“ uklidňovala mě tchyně, když viděla, jak mě přístup tchána trápí. „Pojď, Adélko, nakrájíme dědečkovi koláč. Adélko, kdepak je dědeček? Uvaříme spolu oběd? Uvaříme svíčkovou, tu má děda rád,“ říkávala Adélce tak, aby to tchán slyšel. On na to nikdy nereagoval.
Aleš mě pak po čase požádal o ruku. Souhlasila jsem. Tchán na svatbu jít nechtěl, ale tchyně zavelela, tak se podvolil. Uličkou k Alešovi jsem měla jít sama a za mnou měla jít Adélka, jenomže ona si to naplánovala jinak. Chvíli předtím, než jsme měli jít, odběhla ke tchánovi, chytla ho za ruku a táhla ho za sebou. „Dědo, já nemůžu jít sama.“
Tchán neřekl ani slovo, ale zvedl se a šel s Adélkou. Šel za mnou uličkou spolu s mojí dcerou. Když pak začal mluvit oddávající, Adélka ke tchánovi natáhla ruce a on ji vzal do náruče a usmíval se. Od té doby to bylo, jako kdyby se v tchánovi něco přepnulo. Adélku zbožňuje. Trochu se tedy bojím, co bude, až se narodí miminko, které teď čekáme, ale věřím tomu, že už si s Adélkou vypěstoval takový vztah, že bude dobrým dědečkem oběma vnoučatům.
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě e-mailu od čtenářky
