„Tchyně u nás měla bydlet jen pár dní,“ stěžuje si paní Zuzana. Doma se cítí, jako by sama byla na návštěvě

Paní Zuzana se ve vlastním domě cítí jako vetřelec. Před časem se k nim nastěhovala její tchyně. Prý na chvíli, než se vzpamatuje ze smrti manžela. Na chvíli, aby nebyla sama. Jenže ta chvíle trvá už skoro rok a nevypadá to, že by se něco mělo změnit.

Do redakce magazínu In-Lifestyle napsala paní Zuzana. Jak nám napsala, potřebovala se svěřit, postěžovat si. Sice ví, že jí to nepomůže, ale alespoň ta její vnitřní zloba mohla ven. V hlavní roli jejího příběhu je její tchyně. Tchyně, která přijala podanou pomocnou ruku a pomyslně Zuzaně urvala ruku v rameni.

Tchyně ze mě udělala hosta ve vlastním domě

Když umřel tchán a manžel navrhl, že by k nám na chvíli mohla jít bydlet jeho máma, aby nebyla sama, nelíbilo se mi to, ale bez zaváhání jsem souhlasila. Ať už byl můj vztah s tchyní jakýkoliv, samotnou jsem ji nechtěla nechávat. To mi přišlo kruté. Manžel mě navíc ujišťoval a ona vlastně taky, že je to jen na pár dní.

Sestěhovali jsme holky do jednoho pokojíčku a tchyně dostala k dispozici jeden z dětských pokojů. Tchyně ale ve svém pokoji jenom spala, jinak byla celý den všude. První dny to ještě šlo, to mi jenom do všeho kecala, ale postupně se začala angažovat a to už jsem vydýchávala hůř. Každý den jsem poslouchala, že ona vaří jinak, rychleji a lépe, ona při žehlení skládá prádlo jinak a lépe, ona svého syna vychovávala jinak, než my vychováváme holky, a tak pořád dokola. Když jsme si večer chtěli s manželem pustit film, tak ten ji nebaví, ona chce jinej. Začala jsem být unavená a podrážděná.

„Vyhodili mě z práce. Myslela jsem, že mě zachrání podpora,“ přiznává paní Alena. Zjistila však, že nemá nárok

Několikrát jsem zkusila tchyni usměrnit, ale bez výsledku. „Ale Zuzanko, já vám přece chci jenom pomoct. Buď ráda, že nemusíš vše dělat sama,“ říkala mi pokaždé a já se začala doma cítit jako na návštěvě.

Manžel stál a vlastně stojí tak nějak mezi námi

Tchyně mi začala lézt neuvěřitelně na nervy. Přerovnala mi koupelnu, kuchyňskou linku, a když mi začala přerovnávat skříň, bouchly mi nervy. „Radime, takhle to už dál nejde. Chová se jako generál, do všeho mluví, přerovnává mi tady všechno. Vždyť je to náš dům, naše domácnost, skříně, naše rodina. Nemůžeš jí něco říct? A jak dlouho tady ještě bude? Měla tu být pár dní a je tu už skoro rok. Já už nemůžu,“ řekla jsem jednou manželovi. On jen smutně pokrčil rameny. „Znáš mámu,“ řekl jen tiše. To bylo všechno.

Teď je u nás tchyně víc jak rok a nic se nemění. Možná jo, ale k horšímu. Už nemůžu. Snažím se, ale jsem vyčerpaná. Nechci být nevděčná, tchyně tu svoji pomoc možná myslí dobře, ale mě to ubíjí. Nemáme doma vůbec žádné soukromí.

Kdy tohle skončí?

Nedávno jsem to už nevydržela a zeptala jsem se: „Maminko, kdy se plánujete vrátit domů? Vždyť tam jenom jezdíme větrat a zalejvat kytky?“ Koukala na mě jako na vraha. „Nevím, asi nepospíchám, vždyť je nám takhle pohromadě dobře,“ řekla mi pak s takovým divným úsměvem a já utekla do ložnice, kde jsem křičela do polštáře.

To, jak jsem z toho všeho špatná, už konečně vnímá i manžel. Slíbil, že si s mámou promluví, ale zatím nic. Teď mě a holkám zaplatil týden na horách. Prý si mám odpočinout a on že zatím promluví s tchyní. Doufám, že to tak bude, protože jinak si s ní promluvím sama, a to hodně od plic.

Na závěr mého výblitku musím říct, že vím, že si za to můžu sama. Tchyně měla mít nastavené hranice hned na začátku. Kdo má ale tchyni a měl s ní někdy strávit nějaký čas pohromadě, ví, že nastavit tchyni hranice je těžší než uběhnout maraton.

Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz, podklady z e-mailu od čtenářky

Lenka Marousková

Lenka je hlavní postavou našeho redakčního týmu. Po několika letech práce všeobecné redaktorky nyní přináší zajímavé zprávy ze světa showbyznysu. Ráda poznává nové lidi a jejich životní osudy. I proto dělá rozhovory s osobnostmi, nebo píše vaše příběhy ze života. Svůj volný čas nejraději věnuje své rodině.