Foto: NextFoto, Jiří Ježek a Lenka Nora Návorková během přenos třetího kola StarDance
Jiří Ježek opustil taneční soutěž StarDance ve třetím kole. Jak to má Jiří Ježek s tancem mimo soutěž? A co jeho manželka Soňa na účast ve StarDance? Má nějaké další velké plány? O všem se rozpovídal ve velkém rozhovoru pro náš web.
Posledním tancem Jiřího Ježka a jeho taneční partnerky Lenky Nory Návorkové byla rumba. Byl to ten nejtěžší tanec z celé soutěže? I na to jsme se zeptali paralympionika Jiřího Ježka.
Když Vás ze StarDance oslovili, věděl jste hned, že do toho jdete, nebo jste to zvažoval?
Neváhal jsem. Já ten pořad miluju, s manželkou se na StarDance díváme prakticky od první řady. I přes obrazovku z toho dýchá milá atmosféra, určitá noblesa a zároveň legrace. Navíc jsem vždycky obdivoval, jak se s tanečními kroky dokáží popasovat VIP osobnosti. Měl jsem v každé řadě vždycky nějakého blízkého kamaráda, ať už sportovce, nebo někoho z řady umělců. Hodně jsem to s nimi prožíval.
Ale nenapadlo by mě, že jednou tu nabídku dostanu i já. Tajně jsem si to přál, ale reálně jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Když nakonec ta nabídka opravdu přišla, neváhal jsem ani vteřinu.
Byl jste tanečník už před soutěží? Plesy, zábavy, tanec s Vaší manželkou?
Ne ne, právě že vůbec. Ani jsem nechodil do tanečních. Na plesech jsem se tanci systematicky a poměrně úspěšně vyhýbal. Šel jsem do StarDance s úplně čistým tanečním rejstříkem. O to větší výzva to pro mě byla. Na druhou stranu to možná bylo pro mojí taneční partnerku Lenku Noru Návorkovou o něco jednodušší. Nemuseli jsme překonávat nějaké špatné stereotypy nebo zlozvyky. Začínali jsme s čistým stolem.
Nejtěžší tanec? Byla to rumba? A jestli ano, tak proč?
Každý z těch tanců, které jsme trénovali byl pro mě těžký. A každý něčím jiným. Ale na provedení v tom slavnostním večeru pro mě byla nejtěžší rumba. Je pomalá a pohyby těla musí být naprosto dokonalé. A to je během dvou měsíců pro naprostého amatéra hodně těžká úloha. Měl jsem z toho obavy. Nakonec jsme ale v ten nejdůležitější moment – tedy v přímém přenosu – zatančili nejlíp, co se nám kdy povedlo. Lenka je skvělá lektorka a dokázala se mnou opravdu zázraky. S rumbou nám navíc v posledních dnech hodně pomohl i náš hlavní choreograf Martin Kolda. Takže nakonec i obávaná rumba dopadla nad mé očekávání.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Potkávali jste se s ostatními soutěžícími i mimo přenosy?
Tohle byla další skvělá zkušenost. Čtyři zkušební sály v budově České televize jsou na jednom patře, na jedné chodbě, takže při každém tréninku během těch tří měsíců jsme se hodně potkávali. Podporovali jsme se, občas jsme si navzájem dělali publikum, probírali zkušenosti a snažili se jeden druhému trochu rozptýlit všudypřítomné obavy a frustrace z toho, že „to nejde tak, jak jsem si myslel“…
V jednom rozhovoru jste zmínil, že máte připravených několik druhů protéz, proč? Zkuste nám trochu objasnit důvody.
Každý tanec a každá choreografie vyžaduje jinou techniku nášlapu a krokových variací. Díky mému hendikepu jsme věděli, že Lenka bude muset daleko víc přemýšlet o skladbě tanečních figur. Když vám chybí noha pod kolenem, tak sebelepší protéza zdravou nohu nikdy nenahradí.
Zároveň jsme ale nechtěli stavět tance zbytečně jednoduché. Když už jsem tu výzvu přijal, chtěl jsem opravdu tančit a ne to jen tak odchodit po parketu. I Lenka ze mě chtěla „vymáčknout“ maximum možného, ať ukážeme lidem, že i s takovým hendikepem si člověk může užít radost z tance.
Takže podle požadavků na jednotlivé kroky jsme vybírali vhodnou protézu. Například podle sklonu špičky při rumbě. Nebo podle toho, jak moc dovolí pružný pohyb a odraz, což bylo důležité třeba pro jive. Nikdy to nebylo dokonalé, ale snažili jsme se využít každou možnost, kterou protézy nabízí. Ale protéza je vždycky jen kus materiálu, žádná technologie neumí zázraky, to hlavní se musí odehrát ve zbytku těla.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ve StarDance jste ukázal, že jste schopný si ze svého hendikepu a sám ze sebe udělat legraci. Narážím na video s ukradenou protézou. Podle všeho jste milovníkem černého humoru. Je to pro Vás přirozené?
Bez humoru a legrace si svůj život nedokážu představit. Mám rád jakoukoli formu humoru. Neváhám si dělat legraci sám ze sebe i ze svých blízkých. Patří k tomu i černý humor, nebo silně nekorektní vtípky. Pro někoho je to možná občas až za hranou, ale já tím nikdy nikoho neurážím nebo nezesměšňuji. Aspoň to tedy není můj cíl. Naopak, když už má můj humor někoho ztrapnit nebo zesměšnit, mám to být já, nebo nějaká vážná chvíle.
Je to můj styl vyrovnávání se s těžkými životními situacemi. Humor je ten nejlepší lék. Strašně rád léčím humorem nejen sám sebe, ale i své okolí.
Jste nejen bývalý profesionální cyklista, ale i sportovní moderátor a inspirativní řečník. Při svých vystoupeních se snažíte dodávat elán a sílu těm, kteří to potřebují. Kdo jsou vaši posluchači?
Záleží na zadání, kdo si mě pozve. Nejčastěji se setkávám se zaměstnaneckými týmy různých firem, které prožívají větší či menší zlomové situace. Na svých zkušenostech se světa sportu se snažím ukázat, že každá cesta k úspěchu, vyžaduje podobné nastavení v hlavě a podobnou vůli, jako když chcete vyhrát olympiádu nebo mistrovství světa.
Rád mluvím také o chybách, prohrách a nešťastných momentech, které jsem prožil, a které jsem s pomocí svého okolí překonal. Podobně se snažím inspirovat i mladé studenty na školách nebo sportovce v různých klubech. Ale rád také třeba mluvím o zdravém životním stylu, důležitosti optimismu, fair play, nebo o vzájemném respektu a podpoře mezi lidmi v pracovním kolektivu nebo v rodině.
S hendikepem jste se naučil plnohodnotně žít, sportovat, stále vlastně posouváte své fyzické mantinely. Najdou se někdy přesto okamžiky, že si říkáte, tohle nepůjde, tohle nezvládnu?
Samozřejmě! Celkem hodně a často o sobě pochybuju. Provázelo mě to celou sportovní kariéru a táhne se to se mnou ve všech životních výzvách, které přijímám teď poslední dobou.
Nakonec ale vždycky sám sebe přesvědčím, že ono to půjde. Možná to je obrana před přílišným očekáváním. Jsem připravený spíš na to horší, a když se zadaří, mám o to větší radost. Kdybych do všeho nastupoval s „americkým“ sebevědomím, že „dneska stoprocentně vyhraju“, a pak skončil v poli poražených, byl bych sám před sebou za blbce.
Dneska se taková sebedůvěra a neochvějné sebevědomí do nastupující generace hodně tlačí a asi je to i správné, ale já jsem naučený spíš k pokoře a respektu. Nikdy jsem nedával silná vyjádření, i když jsem věděl, že jsem na tom o třídu lépe než moji soupeři. S pokorou a tiše jsem se postavil na start, a pak suverénně vyhrál.
Rád říkám, že za šampióna nehovoří slova, ale činy.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ve velké většině rozhovorů často a velmi hezky mluvíte o své manželce Soně. Jak se ona dívala na Vaši účast ve StarDance? Předpokládám, že Vás i v tomhle podpořila.
Soňa mě podporuje ve všem, do čeho se pustím. Byla mojí největší podporou během cyklistické kariéry, starala se o mé zázemí, o moje fanoušky, byla mojí manažerkou a k tomu všemu i milující manželkou. Když na mě čekala v cíli, měl jsem o důvod víc vyhrát. Je mojí celoživotní inspirací. Právě kvůli ní se snažím pořád posouvat, zkoušet nové věci. My muži se před svými ženami prostě rádi předvádíme.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ale pozor, u nás to není jednostranné. Není to tak, že by Soňa podřídila celý svůj život jen mým aktivitám. I já se jí snažím podpořit ve všem, co dělá. Soňa je rocková zpěvačka a já si nenechám ujít žádný koncert. Tam zase září ona a já jsem její podpora. Držíme se takhle navzájem. Moje taneční dobrodružství ve StarDance samozřejmě hodně prožívala. Chodila se občas dívat, když jsme s Lenkou trénovali, a pak nám vždycky fandila přímo v sále.
Láska je pro mě zkrátka ta nejsilnější motivace.
Co Vás v současné době nejvíce baví?
I když je to už sedm let, co jsem ukončil profesionální cyklistickou kariéru, kolo pořád miluju. Vedle toho jsem objevil novou aktivitu, do které jsem se zamiloval úplně stejně. Mám rád běhání. Už mám za sebou desítky půlmaratonů a různých závodů pro širokou veřejnost. Baví mě ta atmosféra, nadšení běžců. Přes můj hendikep mi to docela běhá, takže i sportovně mám radost, že se ve svých padesáti letech můžu pořád v něčem zlepšovat. Sport je i mojí pracovní náplní – mám v Českém rozhlasu na stanici Radiožurnál Sport svůj pořad Kilometry Jiřího Ježka, který je právě o cyklistice a běhání.
Většina reklamní spolupráce, která trvá i po skončení kariéry, se týká právě sportu. Takže jsem vděčný, že se toho moc v mém životě nezměnilo. A mám to obrovské štěstí, že všechno, co dělám, mě opravdu baví!
Je ještě nějaká meta ať už životní, nebo profesní, které byste rád dosáhl?
V mé hlavě nic konkrétního není, ale život pořád přináší nové výzvy. Takže věřím, že se nějaká nová objeví a já se do ní pustím se stejným nadšením, jako třeba letos do StarDance.
Co byste řekl někomu, kdo se nemůže smířit s hendikepem ? Je spousta lidí, kteří třeba po úrazu, tak nějak vzdali dosavadní život. Často od takových lidí slýcháme, to už nejde, tohle už nemůžu a tak. Jak takového člověka znovu namotivovat, jak mu vrátit sílu pokračovat tam, kde přestal i když třeba jinak?
To je jednoduché. Máme jenom jeden život, jenom jednu šanci. Tak bychom měli prožít každý den aktivně a naplno.
Nejen kvůli sobě. Prostě být inspirací svému okolí. Překonávat hendikep, nebo jakoukoli horší startovní pozici, je ideální výzva k tomu, něco v životě dokázat.
Sám vím, že člověk dokáže daleko víc, než si myslí!
Zobrazit příspěvek na Instagramu
