„Vyměření důchodu pro mě bylo jako facka,“ říká paní Věra. Má sotva na bydlení a řeči, že měla šetřit, ji rozčilují

Když vám po čtyřiceti letech práce přijde výměr důchodu a částka nestačí ani na nájem a léky, přijde šok. Do redakce nám napsala čtenářka, která popsala realitu života s malou penzí a každodenní boj o důstojnost.

Do redakce In-Lifestyle.cz přišel e-mail od paní Věry, jejíž zkušenost až překvapivě připomíná příběhy tisíců lidí u nás. Po čtyřiceti letech práce a poctivého přispívání do systému se ocitla v situaci, která ji zasáhla víc, než čekala. A nešlo jen o peníze. Šlo o pocit spravedlnosti a vlastní hodnoty.

Když mi přišel výměr důchodu, bylo to jako facka

Když jsem byla mladší, věřila jsem, že jednou přijde chvíle, kdy si konečně sednu a budu moct vydechnout. Po rozvodu jsem zůstala na děti sama, chodila jsem poctivě do práce, počítala každou korunu a doufala, že důchod bude už v klidu.

Když mi přišlo rozhodnutí o přiznání důchodu, držela jsem ten papír v ruce a pořád dokola četla částku. Po čtyřiceti letech práce byla ta částka tak na zaplacení nájmu a elektřiny. Ale kde vezmu na léky, jídlo a třeba nové boty, v tom lejstru nestálo. Když jsem si postěžovala kamarádce, řekla mi, že jsem si měla něco našetřit. Ale z čeho proboha?

Průměrná penze a realita

V té době se průměrná starobní penze pohybovala kolem jednadvaceti tisíc korun. Zlatý voči. Bydlím v podnájmu, protože jsem sama s dětmi vlastní bydlení nikdy nenašetřila. Vlastně si říkám, že ještě můžu být ráda za výši nájmu, jaký mám – jiní platí mnohem víc. Na účtu mi zůstalo zhruba dvě stě padesát tisíc korun. Tyhle peníze jsou ještě z vyrovnání po rozvodu. Sahala jsem do nich jen kvůli dětem, když byly malé – na oblečení, školu v přírodě nebo další nezbytné výdaje.

Zní to dobře, že jo? Má uložený čtvrt milionu a brečí, jenže. Zkuste schválně počítat se mnou. Důchod mám necelých šestnáct tisíc. Nájem mám teď sakumprdum patnáct. Zbývá necelá tisícovka. V lékárně nechám každý měsíc kolem dvanácti stovek, za jídlo utratím tak tři tisíce. To jsem skoro tři a půl tisíce v mínusu. Kde jsou výdaje typu víc v lékárně, oblečení, boty, i když to nekupuji každý měsíc, kde jsou další výdaje?

A co nám z toho vychází? Že když si z toho, co mám uložené, každý měsíc odkrojím pět tisíc, abych vyšla, tak to abych za čtyři roky a kousek chcípla, protože pak už nebudu mít kam sáhnout.

Důstojné stáří a řeči o tom, že jsem si měla naspořit

Teď už jsem chvíli v důchodu a připadám si jako strýček Skrblík. Šetřím na všem. Nechodím do restaurací, neflámuju, neoblékám se v butiku, nejezdím na dovolené. Celý život jsem se snažila nerozhazovat. Snažila jsem se prostě přežít. A pak vám nějaká slepice řekne, že jste si měla do důchodu našetřit. Vzala bych ji lopatou po hlavě, aby se jí rozsvítilo. Kdo ví, jak na tom sama jednou bude.

Já osobně mám ještě to štěstí, že když mě jednou za čas přijedou navštívit děti, nikdy nepřijedou s prázdnou. Dcera mi přiveze třeba balík mléka, mouky, někdy ovoce, syn mi zase platí telefon, a když se něco rozbije, většinu opraví. Jsou ženské, které jsou v důchodu, měly děti, pracovaly a teď živoří a nikdo jim nepomůže. Ty jsou na tom ještě hůř.

Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz, podklady z e-mailu od čtenářky

Lenka Marousková

Lenka je hlavní postavou našeho redakčního týmu. Po několika letech práce všeobecné redaktorky nyní přináší zajímavé zprávy ze světa showbyznysu. Ráda poznává nové lidi a jejich životní osudy. I proto dělá rozhovory s osobnostmi, nebo píše vaše příběhy ze života. Svůj volný čas nejraději věnuje své rodině.