„U samoobslužné pokladny jsem propadla panice,“ vysvětluje paní Iveta. Zachránil ji cizí hrdina

Do redakce In-Lifestyle dorazil příběh paní Ivety. Naše čtenářka se pochlubila se svým zážitkem z obchodu, přesněji s tím, co zažila u samoobslužných pokladen. Jak sama přiznává, nikdy by jí nenapadlo, že je v dnešní době něco takového možné.

Naši čtenáři nám zasílají své příběhy. Někdy jsou to historky k pousmání, někdy se v příběhu odehrávají reálná dramata. Příběh paní Ivety je kupodivu o lidskosti a o tom, že i v dnešní době se najdou lidé, kteří mají srdce na dlani.

U samoobslužné pokladny mě polilo horko a pak se stal zázrak

Paní Iveta je pětatřicetiletá žena, která sama sebe označuje za normálního člověka. Je rozvedená, má dvě malé děti, chodí do práce. Má se co ohánět, ale nestěžuje si. Žije si svůj život s kartami, které jí osud rozdal a snaží se na věci nahlížet z té lepší stránky.

Její příběh z obchodu jsme se rozhodli uveřejnit i jako malé poděkování muži, který byl ve správný čas na správném místě a zachoval se v tu chvíli jako hrdina. Alespoň v očích naší čtenářky Ivety.

Jdu pro pečivo, mám plný košík

Ten den jsem vyzvedla obě děti z příměstského tábora a fičeli jsme domů. Byla jsem vděčná za to, že děti mají přes prázdniny nějaké vyžití a že jsem mohla chodit do práce, protože se mám co ohánět, abych každý měsíc vyšla.

„Místo vysněné dovolené nás čekala noční můra.“ Paní Lindu kromě hotelu podvedla i cestovní agentura

Cestou jsem si vzpomněla, že doma není žádné pečivo, a tak jsem ještě zamířila k obchodu. U vchodu jsem popadla jen košík do ruky, děti za mnou poslušně a hurá mezi regály. V tu chvíli mi zvonil telefon, máma. „Ahoj, co se děje? Mám slabou baterku, zapomněla jsem ho nabít a navíc jsme v krámě,“ vychrlila jsem ze sebe, zatímco jsem nabírala rohlíky do sáčku a po očku sledovala děcka, jestli něco neprovádějí. Máma se mě začala vyptávat na naše plány na víkend a jestli nechceme přijet. Pak něco o tátovi, že se praštil kladivem a o psovi, že jí vyhrabal záhonky. Samé důležité informace. Odpovídala jsem stručně, ale mamka byla jako flašinet. S telefonem na uchu a s dětmi na dohled jsem prošla obchod. K pečivu jsem vzala ještě meloun, dvě salátové okurky a balíček krkovice v akci.

Fronty u klasických pokladen se táhly jako had do půlky krámu. „Mami, mně se čůrat,“ zahlásilo mi mladší dítko. „Vydržíš to ještě chvilku? Půjdeme tedy na samoobslužné pokladny, tam to bude hned, tak vydrž,“ zareagovala jsem a hnala se k samooblužkám, které doslova nesnáším a normálně k nim nechodím. „Budu končit, už jsme u pokladny, zavolám, až dorazíme domů,“ řekla jsem ještě mamce do telefonu, ale nejspíš slyšela jen půlku, protože se mi vybil telefon.

Tohle se může stát jenom mě

Telefon jsem šoupla do kapsy a začala skenovat ceny zboží z košíku. Pospíchala jsem, protože jsem fakt nechtěla, aby se mi pod dítětem objevila loužička. Když se ukázala na displeji částka tři sta osmnáct korun, naprosto automaticky jsem sáhla po telefonu. Jo, jenže mobil jsem měla vybitý. Najednou mě polilo horko. Tak tohle je průser. Peněženka s kartou a hotovostí ležela doma na botníku. Vždyť můžu platit přes mobil, že jo? Prd. Jenže co teď? Zoufale jsem se začala prošacovávat, jestli náhodou kalhoty, nebo mikina, neskrývají zapomenuté drobáky.

Cítila jsem, jak rudnu. Tohle je fakt blbý. Ve spáncích mi tepalo srdce, cítila jsem návaly horka, ruce se mi začaly potit. Takový ukázkový záchvat paniky. „Mami, už půjdem? Mně se chce vážně čůrat,“ vytrhl mě z mého předinfarktového stavu hlas prcka.

Obsluha, která běžně korzuje kolem samoobslužných pokladen, nikde. I kdybych tu teď ten nákup nechala, bez účtenky ani neprojdu. Někomu to možná přijde k smíchu, někdo mě má možná za hysterku, ale já byla naprosto zoufalá. Stála jsem u té samoobslužné pokladny jak tvrdé y. Mozek si v tu chvíli vzal asi dovolenou. Nebyla jsem schopná reálně uvažovat.

U samoobslužné pokladny stál za mnou nejspíš anděl

Stála jsem tam, klepaly se mi nohy, očima jsem těkala z nákupu na monitor samoobslužné pokladny a na děti a byla jsem naprosto ztracená. Trvalo to jen pár vteřin, ale mně to přišlo, že tam stojím a jen blbě čumím snad hodinu.

A pak se to stalo. Pán, co stál hned u vedlejší pokladny, se naklonil a na terminál přiložil svoji kartu. „Tak a můžete jít čůrat,“ řekl s úsměvem a pohled stočil na moje dítko, které už se celé kroutilo. Zůstala jsem stát jako opařená. Civěla jsem na toho dobrodince a neměla slov. „Mamíííí, čůrat,“ ozvalo se vedle mě a ten muž vyprskl smíchy.

Naházela jsem těch pár věcí do tašky a celou dobu děkovala. „Moc děkuju. Já na ten nákup mám, ale umřel mi telefon a kartu ani hotovost u sebe nemám,“ sypala jsem ze sebe rudá až za ušima. „Utíkejte čůrat, než bude malér,“ smál se ten muž. Popadla jsem účtenku, nákup, děti a mazali jsme k toaletám. „Počkejte tu prosím. Já vám ty peníze pošlu, dáte mi pak číslo účtu,“ houkla jsem ještě za sebou a zapadla s dětmi na záchod. Dítě si ulevilo a v tu chvíli se ulevilo konečně i mně.

Když jsme ale vyšli před toalety a pak před vchod do obchodu, ten pán byl pryč. Cestou k autu jsme ho potkali, vyjížděl z parkoviště a pořád ještě se smál. Zamával na nás a byl pryč. Nevím, kdo byl ten muž u samoobslužné pokladny. Nevím, co si o mě v tu chvíli asi myslel a netuším, jestli ho ještě někdy potkám. Jsem mu ale strašně vděčná. V tu chvíli to pro mě byl dokonalý hrdina, který byl ve správný čas na správném místě a udělal něco, co bych v dnešní době od nikoho nečekala. Děkuju.

Zdroj: Autorský text, text čtenářky

Lenka Marousková

Lenka je hlavní postavou našeho redakčního týmu. Po několika letech práce všeobecné redaktorky nyní přináší zajímavé zprávy ze světa showbyznysu. Ráda poznává nové lidi a jejich životní osudy. I proto dělá rozhovory s osobnostmi, nebo píše vaše příběhy ze života. Svůj volný čas nejraději věnuje své rodině.