„Můj vztah s dcerou se kompletně zhroutil,“ svěřila se paní Helena. Otec ji poštval proti vlastní matce

Na naši redakci se obrátila paní Helena se žádostí, abychom zveřejnili její příběh. Jak se nám zmínila v průvodním textu, byla by moc ráda, kdyby článek dokázal přimět lidi, kterých se to přímo týká, k zamyšlení a snad i odpuštění.

Nikdy nic není černobílé. Jak se říká, všechno má svůj rub i líc. Přesně takový je i život paní Heleny a její rodiny. Příběh, o který se podělila s naší redakcí, je nejenom o pádu na dno, ale i o bezpodmínečné lásce a o tom, že přes všechny životní kotrmelce zůstává naděje, že se zase objeví štěstí.

Příběh o mé dceři, lásce a bolesti, ale také o naději na štěstí

Paní Helena se svěřila s příběhem své starší dcery. Nesoudí, neobviňuje, neláme hůl. Naopak přiznává svůj podíl viny na všem, co se vepsalo do osudu dcery a stále doufá, že se štěstí jednou vrátí.

Text prošel redakční úpravou, ale zachovali jsme obsah textu.

Všechno jsem zvládala, ale to podstatné mi unikalo

Můj život nikdy nebyl jednoduchý. Od chvíle, kdy se mi narodily dvě dcery, jsem věděla, že udělám vše pro to, aby byly v životě šťastné. Vztah s jejich otcem nevydržel a zůstala jsem s nimi sama. Abych je uživila a dopřála jim alespoň něco navíc, pracovala jsem ve třech zaměstnáních. Tenkrát jsem si myslela, že pro ně dělám maximum. Pracovala jsem, aby jim nic nechybělo. Netušila jsem, že si to vybere svou daň.

„Nejsem neplacená chůva,“ ohradila se paní Marie před dcerou. Ta s požadavky na hlídání překročila meze

Starší dceru jsem v jejích sedmi letech postavila do role, kterou neměla nikdy nést. Musela se starat o mladší sestřičku. Byla neuvěřitelně šikovná. Pomáhala mi s péčí o mladší dceru a já na ni byla neskutečně pyšná. Ve škole se výborně učila, měla talent na jazyky, měla talent na muziku. Krásně zpívala a sama se učila hrát na hudební nástroje. Měla obrovský potenciál. Jenže já, místo toho, abych jí pomáhala rozvíjet její talent, jsem byla pořád v práci a na nic jsem neměla čas.

Když konečně vysvitlo slunce, přišel obrovský mrak

Tak uběhl nějaký čas a já poznala svého současného partnera. Měla jsem pocit, že konečně přichází světlo. Miloval mě a měl rád i mé dcery. Bral nás na výlety a společně s jeho synem a mými dcerami jsme tvořili rodinu. Nedělal mezi dětmi rozdíly.

Jenže právě v tu dobu se ozval biologický otec mých dcer. Po letech nezájmu si začal hrát na tatínka a dcery se v něm viděly. Zatímco já jsem věřila, že moje děti našly oporu v novém prostředí s mým novým partnerem, biologický otec mých dcer začal rozehrávat podivnou hru. Starší dceru si omotal okolo prstu. S ním nemusela nic a mohla všechno. Dovolil jí to, co my bychom doma nedovolili a do toho jí začal navádět proti mému příteli a dokonce i proti mně. Nevím, proč tenkrát tohle všechno dělal, ale na starší dceru to zabralo bohužel skvěle.

Začala se mi měnit přímo před očima. Ta hodná a poslušná holčička v nějakých deseti letech začala odmlouvat, odsekávala mi, začala mi dokonce i sprostě nadávat. Tohle nebyla jenom nastupující puberta, jak by se mnohým mohlo zdát.

Začalo to všechno jít z kopce

Dcera začala lhát, toulat se, doma mi brala peníze bez mého vědomí a mě to začalo psychicky ničit. Byla jsem její máma, měla jsem jí rozumět, ale já si nevěděla rady. Ve svém zoufalství a bezradnosti jsem se obrátila na OSPOD. Byl to začátek kolotoče. Kromě jiného se u dcery přišlo na ADHD, na emoční nestabilitu a tak dále. Dcera, u které se příznaky psychických problémů stále zhoršovaly, nespolupracovala a vzhledem k jejím excesům začala cestovat po ústavech, diagnostických zařízeních a domů se vždy vracela na krátkou chvilku. Potíže s ní byly všude.

Když jednou před Vánoci utekla těsně před tím, než měla jet k nám na návštěvu, proběhlo řízení o opatrovnictví, soud a dcera místo k nám putovala do dětského domova. Nerozuměla jsem tomu tenkrát, nerozumím tomu ani teď. Své dítě jsem nezanedbávala, starala jsem se a oni mi ji vzali. Podle soudu jsem na dceru nestačila. Umístění do dětského domova mělo být z výchovných důvodů.

Efekt to mělo ten, že si dceru různé domovy dětí a zařízení pro problémové děti přehazovaly jako horkej brambor. Já jsem pokaždé, když jsem zjistila další dceřin malér, měla nějakou omluvu, nebo jsem ji přímo kryla, když to šlo. Dnes vím, že to byla spíš taková opičí láska, ale já jí chtěla přeci jenom pomoct. Pořád si myslím, že všechny tyhle její maléry, všechen ten její vzdor a hraná nenávist ke všemu a ke všem, že to bylo jenom volání o pomoc, volání po pozornosti a po lásce. Pořád dokola jsem jí opakovala, že ji mám moc ráda, že ji miluju. Ona to ignorovala, nebo mnou opovrhovala. Na dno jsem padala s ní.

Štěstí se od nás drželo daleko a mělo být ještě hůř

Aby toho všeho nebylo málo, dcera je těhotná. Je jí šestnáct let a čeká mimino. Přišla jsem na to náhodou. Můj partner ji už doma nechce. Ten věčný boj s dcerou prostě vzdal a už se nechce o nic pokoušet. Už nechce dávat další šance. Zakázal jí jezdit domů a ani na Vánoce nechce, aby přijela. Na jednu stranu ho chápu, na druhou stranu mi tím ubližuje. Náš vztah se pomalu hroutí. Stalo se toho tolik a tlak na nás je tak velký, že se to odráží i na našem vztahu. Připadám si sama.

Vím, že moje dcera není bez chyb. Také ale není jenom špatná. Vím také, že spoustu chyb jsem v jejím životě udělala já. Měla jsem být s ní, místo toho jsem se honila v práci. K čemu to ale vlastně bylo? Pak už to dohnat nešlo. V mé dceři pořád vidím tu holčičku, na kterou jsem byla neskutečně pyšná. Vzájemné porozumění se za ty roky změnilo v boj. Mé city k ní se ale nezměnily.

Chtěla bych říct….

Můj příběh není jen o tom, že jsem si chtěla postěžovat. Není ani o bolesti mámy, která postupně ztrácí dceru. Je to o lásce, o mateřské lásce, která je bezpodmínečná a je tady, i když se z druhé strany nevrací. Moje dcera je pořád moje, vždycky bude. Pořád bude moje holčička. Lásku k dítěti nevymaže nic.

Můj partner se také roky snažil. Celé roky se o nás staral, pomáhal. Dceři dával další a další šance. Viděla jsem jeho snahu i lásku. Už ale nemůže. Už je vyčerpaný, unavený, x-krát zklamaný a už nechce, už nevěří. Já ale ano. Pořád věřím, že se něco zlomí, že se dají překonat všechny těžkosti. Pořád můžeme být rodina. Rodina, která má své chyby a rozhodně není dokonalá, ale je opravdová. Pořád tu pro dceru jsem. Chci, aby to věděla. Já to nevzdám.

A pokud tento příběh čte můj partner – chci ti říct jediné. Děkuji ti, že jsi tolik let s námi i za to, že nás máš rád. Díky, že jsi mé dcery přijal jako vlastní. Nelámej nad ní hůl. Nevzdávej to všechno. Vím, je to těžké, ale spolu máme šanci být šťastní, překonat všechno. Nenech mě v tom samotnou. Mám tě ráda.

Rodina přeci není o dokonalosti. Rodina je o lásce, odpuštění a naději. A tu já pořád mám.

Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenářky

Iveta Kohoutová

Trojlístek našich redaktorů doplňuje Iveta. Vrátila se na pozici redaktorky po mateřské dovolené a našim čtenářům přináší zajímavé informace o osobnostech, které se hřejí v záři reflektorů. Kromě rodiny se Iveta ráda věnuje malování obrazů a miluje adrenalinové sporty.