Foto: Freepik, muž se psem, ilustrační foto
Někdy si myslíme, že jsme potkali novou životní lásku a záhy zjistíme, že to tak růžové není. Své o tom ví i pan Josef. Když si našel novou známost, vše bylo zalité sluncem. Pak mu dala nová partnerka na výběr a byl konec.
Do redakce přišel e-mail od čtenáře, který se chce svěřit se svým příběhem. Po rozvodu žil pan Josef roky sám, jen se svým psím kamarádem Mikym. Nová láska ho ale chtěla o čtyřnohého parťáka připravit.
Pes mi vrátil chuť do života
Když jsem se rozvedl, cítil jsem se hrozně sám. Děti jsme neměli a manželka mě nechala jen byt s hypotékou, lustry a společné fotografie v rámečkách. Zůstal jsem sám v prázdném bytě a ponořil jsem se do práce.
Pracuji převážně z domu, vydělávám si slušně a zdánlivě mi nic nechybělo, ale to víte, samota mi dobře nedělala. K narozeninám jsem od mé praštěné ségry dostal psa. Odrostlé štěně z útulku. Nejdřív jsem o psovi nechtěl ani slyšet a ségře jsem náležitě vynadal, ale když mi ten chlupáč olíznul tvář, bylo rozhodnuto. Nechal jsem si ho a dal mu jméno Miky.
„Kvůli dceři jsem skončil v exekuci,“ říká pan Vladimír. Přemýšlí, že svůj dům raději odkáže psímu útulku

… A pak přišla láska
Díky Mikymu jsem trochu ožil. Začal jsem hodně chodit na procházky, chodili jsme spolu běhat, spal na pelíšku hned vedle mé postele a život byl celkem fajn. Dva roky utekly jako voda a já se poznal s Ilonou. Byla krásná, inteligentní, měla smysl pro humor, prostě ženská do nepohody. Alespoň jsem si to myslel, když jsme se začali vídat.
Ilona se mnou postupně trávila čím dál tím víc času. Hodně jsme byli u mě, protože jsem tam měl Mikyho a nechtěl jsem ho nechávat samotného.
Když jsme spolu chodili asi rok, zeptal jsem se jí, jestli se ke mně nastěhuje.
„Pepo, já proti společnému bydlení nic nemám, ale odtud bych musela dojíždět. Tobě je jedno, kde bydlíš, tak co kdybychom zkusili bydlet u mě? Akorát je tu jedna věc, kterou budeš muset vyřešit,“ odpověděla mi. Jedna věc? Jasný, co s mým bytem. Mám na něm hypotéku, ale je můj, kdežto Ilona bydlí v podnájmu. Takhle jsem uvažoval těch několik vteřin, než Ilona pokračovala.
Buď já, nebo pes, vyber si
„Byt prodej. Zbavíš se hypotéky. No a musíš vymyslet, co s Mikym. Ke mně pes nepůjde.“ Jak tohle řekla, zůstal jsem na ni jen tupě zírat. „Jako, abych dal Mikyho pryč? Mám ho dát někomu cizímu, nebo do útulku? To nemyslíš vážně, že ne?“ Myslela. Myslela to smrtelně vážně.
Když jsem jí pak řekl, že Mikyho určitě pryč nedám, dostal jsem ultimátum. „Hele, já tě mám ráda. Je nám spolu dobře, klape nám to, ale já prostě se psem bydlet nechci. Sežeň mu nového páníčka, bude se mít dobře. Můžeme si ho jednou za čas vzít na procházku,“ chrlila ze sebe. Přitom jsem si nikdy nevšiml, že by jí Miky vadil.
„Nevzdám se ho. Nenechal jsem si ho, abych se ho potom zbavil, promiň,“ řekl jsem jí pevně, když mě přešel trochu šok. Ilona vstala, mlčky si vzala bundu a boty a mezi dveřmi vyštěkla: „No, jak myslíš, ale vyber si, buď já, nebo pes.“ Pak práskla dveřmi a byla pryč. Seděl jsem na gauči, čuměl na ty zavřený dveře a Miky čuměl na mě.
Uběhlo půl roku. Sedím u počítače a u nohou mi spí Miky. S Ilonou jsme se sešli pak už jen jednou, aby si ode mě odvezla těch pár věcí, co tu měla. Představte si, že byla ještě uražená. Nedokázala pochopit, že jsem si vybral psa. Ale co byste udělali na mém místě vy?
Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenáře