Foto: Kwiecek7 / Creative Commons / Attribution-Share Alike 4.0, butik, ilustrační foto
Jedna z čtenářek nám poslala svůj příběh o tom, jak si hledala práci, která ji bude bavit, a smířila se i s mizerným platem. Realita však ukázala její naivitu.
„Móda byla vždy mou vášní. Sledovat nové trendy a zkoušet kombinace, které dokážou člověku dodat sebevědomí, to mě vždycky bavilo. Když jsem našla inzerát do známého butiku, kde hledali prodavačku, srdce mi poskočilo,“ tak začíná e-mail, který nám do redakce In-Lifestyle zaslala čtenářka Olivie. Jak asi tušíte, pokračování příběhu nebude tak růžové, jak by se zdálo. Ale nebudeme předbíhat. Paní Olivie měla radost, že se objevila práce, kde by mohla spojit radost z oblékání s pracovním životem. Jenže svět módy z pohledu prodavačky je něco úplně jiného, než si představovala.
Móda, úsměv a minimální mzda
Když čtenářka objevila onen zmíněný inzerát, v hlavě už si malovala, jak soustředěně pomáhá zákazníkům vybírat módní kousky, které jim sedí a ve kterých se budou dobře cítit. V inzerátu zdůrazňovali „stylové prostředí, práci s lidmi a možnost kariérního růstu“. Na pohovor šla sice s nervozitou, ale také s nadšením. „Doufala jsem, že to budu právě já, kdo zaujme. V obchodě mě přivítala manažerka, dokonale oblečená od hlavy až k patě, s úsměvem, který působil jako součást firemní uniformy. Popsala mi, že práce zahrnuje obsluhu zákazníků, úklid kabinek, přebírání zboží, rovnání stojanů, vyřizování objednávek z e-shopu a občas i focení produktů na sociální sítě,“ popsala Olivie.
„Jsme malý tým, takže se všichni zapojujeme do všeho,“ říkala jí na pohovoru vedoucí, „ale u nás je to hlavně o stylu a pozitivní energii.“ Zatím dobré, ale když se Olivie zeptala na mzdu, spadla jí brada. „Začínáme na minimální, ale máte k tomu stravenky a také slušnou slevu na zboží,“ hlásila její budoucí nadřízená. Ačkoliv si představovala alespoň o několik tisíc vyšší plat, nakonec se rozhodla, že to zkusí a bude doufat, že časem se plat zvedne nebo dostane nějaké bonusy.
„Partnerka mi po roce dala to nejkrutější ultimátum,“ píše pan Josef. Musel si vybrat mezi ní a psem
Na rady zákazníkům nebyl žádný čas
Olivie měla štěstí, vybrali si ji a ona – smířená s mizerným platem, ale představou, že bude dělat to, co ji baví – nakráčela natěšeně na první směnu. A velmi záhy pochopila, že realita je trochu jiná, než co jí malovala vedoucí na pohovoru. Zákazníci střídali kabinky jak na běžícím pásu, z nich se valily štosy oblečení, které bylo potřeba znovu skládat, věšet, přeměřovat, značit. Když se na chvíli narovnala, už volala kolegyně: „Kabinka tři, nechte to stát, tam to zas někdo rozházel.“

Žádné sofistikované a rozvážné módní rady zákazníkům neposkytovala. Nebyl čas. Řešila se jen jiná velikost nebo jiná barva. Kromě úklidu kabinek ještě běhala mezi skladem a pokladnou, do jejíchž tajů se ji v tom frmolu snažila kolegyně zasvětit, aby se rychle stala ještě platnějším členem týmu. A do toho všeho hudba, která se po desáté písni začala zarývat do mozku. Nutno říct, že kolegyně byla sympatická a opravdu se snažila, ani ona ale prostě neměla dostatek času.
„Po šesti hodinách jsem zjistila, že jsem se ještě nenapila a nohy mě bolí víc než po dvouhodinovém cvičení. Konečně pauza. Po deseti odpracovaných hodinách jsem odcházela domů totálně vyřízená. Po pár směnách mi začalo docházet, že jsem to s prvotním nadšením asi přehnala. Oblečení jsem začala vnímat spíš jako věci, které musím poskládat, než jako něco, co by mě těšilo,“ popsala dále Olivie. A když jí přišla výplata, žádné milé překvapení se nekonalo. Přišla minimálka. Za práci, která člověka ubíjí… „Nakonec jsem dala výpověď. Ne proto, že bych přestala mít ráda módu. Pořád ji miluju, jen ne z té druhé strany pultu,“ uzavřela své vyprávění.
Zdroj: Text na základě e-mailu od čtenářky