„Tchyně mě a manžela málem rozeštvala,“ říká paní Ilona. Dnes ji prosí o střechu nad hlavou

Do redakce se ozvala paní Ilona s příběhem, který není jen o jedné nepříjemné prosbě. Tchyně paní Ilony zasahovala do jejího manželství a snažila se je rozeštvat. Teď je v potížích a chce bydlet právě u nich.

Paní Ilona se rozhodla svěřit se svým trápením v podobě tchyně. Když konečně i manžel pochopil, že dusno v manželství dělá právě jeho matka, musí řešit další problém. Paní Ilona se teď cítí v kleštích. jak má pomáhat někomu, kdo jí dlouhodobě dělal ze života peklo?

Ilona: „Tchyně byla mezi námi skoro pořád“

Když jsem se vdávala, doufala jsem, že si s tchyní časem najdeme nějakou rozumnou cestu. Nemusela jsem z ní mít nejlepší kamarádku. Stačilo by mi, kdyby respektovala, že s jejím synem máme vlastní domácnost a vlastní pravidla. Jenže to se nestalo.

Začalo to nenápadně. Poznámky k vaření, k úklidu, k tomu, jak zacházíme s penězi. Pak už následovalo mluvení do všeho. Když jsme doma něco řešili a dozvěděla se to tchyně, okamžitě radila, jak to má být, a když jsme to chtěli jinak, ještě se urazila. Nejvíc mě na tom trápilo, že manžel často jen mávl rukou a řekl něco ve stylu: „Máma to tak nemyslela“ nebo „Nech to být, ať je klid.“ Jenže klid to nebyl. Spíš jen dusno.

Tchyně Leoše Mareše otevřeně o své vnučce: Tvrdě zkritizovala výchovu dnešních dětí

Nejvíc mě bolelo, že se mě manžel nezastal

Pamatuji si několik situací, kdy stačila jedna její poznámka a doma bylo dusno na celý víkend. Přesně ten typ vět, které na první poslech zní nevinně, ale umí nadělat paseku. Jednou zpochybnila, koho jsme pozvali na rodinnou oslavu, jindy zase mluvila o tom, co je nejlepší pro naši rodinu, jako bych tam byla navíc. A já čekala, že manžel řekne: „Mami, tohle si vyřešíme sami.“ Jenže většinou to skončilo tak, že jsem byla za tu přecitlivělou já.

Nechci se stavět do role oběti. I já jsem občas vybuchla a řekla věci ostřeji, než bylo potřeba. Jenže když se člověk dlouho cítí utlačovaný, jednou to prostě musí jít ven. Kvůli tchyni jsme měli období, kdy jsme s manželem skoro nemluvili. Já mu vyčítala, že stojí při matce, on mně vysvětloval, že mám být tolerantnější.

Teď potřebuje pomoc právě ona

Poslední měsíce se to celé obrátilo. Tchyně se dostala do situace, kdy prý nezvládá své bydlení a hledá si levnější bydlení. Nejprve jsem si myslela, že si něco najde sama nebo že se do toho zapojí i další příbuzní. Jenže pak tchyně přišla s tím, že by bylo nejlepší, kdyby se nastěhovala k nám.

Úplně mě to sevřelo. V hlavě se mi hned vrátilo všechno předchozí. Všechny chvíle, kdy mě shazovala, kdy mezi námi vytvářela napětí a kdy jsem doma neměla pocit bezpečí. A teď mám otevřít dveře člověku, kvůli kterému jsme byli málem na hraně manželství?

Když jsem manželovi řekla, že si to neumím představit, byl dotčený. Prý je to jeho matka a on ji nenechá bez pomoci. Tomu rozumím. Jen nevím, proč se z pomoci dělá společné bydlení. Copak neexistuje jiné řešení?

Každá generace to vidí trochu jinak

Když jsem o tom mluvila s lidmi kolem sebe, překvapilo mě, jak rozdílné reakce jsem slyšela. Moje vrstevnice většinou říkaly, že domov má být bezpečné místo a že společné bydlení po takové minulosti je risk. Jedna známá mi řekla: „Pomoc ano, ale ne za cenu, že si zase zničíš klid.“

Naopak ženy ve věku mojí tchyně to viděly jinak. Podle nich rodina drží pohromadě i tehdy, když to skřípe, a odmítnout staršího člena domácnosti je prý tvrdé. Jedna paní mi bez okolků řekla: „Dřív bylo normální, že se lidé uskromnili a postarali se.“ Jenže mně přijde, že se v tomhle pohledu často zapomíná na to, co tomu všemu předcházelo.

Několik lidí, se kterými jsem se o tom bavila, to shrnulo dost přímo:

• Žena kolem čtyřicítky: „Kdo jednou rozbíjel vztah, nemůže čekat, že dostane klíče od bytu bez otázek.“
• Muž středního věku: „Pomoc rodiči je správná, ale já bych s tchyní nebydlel.“
• Paní v seniorském věku: „Stará paní potřebuje pomoc, minulost bych tolik nevytahovala.“

Možná právě tady je celé jádro problému. Jedna generace slyší hlavně slovo povinnost. Ta druhá víc řeší hranice a to, co vztahy dlouhodobě poškozuje.

Nevím, jestli mám ustoupit znovu

Nejsem bezcitná a nechci, aby tchyně skončila bez pomoci. Zároveň ale cítím, že pokud zase ustoupím jen proto, aby byl klid, může se vrátit všechno, co jsme s manželem složitě skládali dohromady. Bojím se, že bych doma znovu přestala volně dýchat.

Možná by šlo pomoci jinak. Najít menší byt, přispět jí, zařídit podporu, být nablízku. Jen ne pod jednou střechou. To je pro mě hranice, se kterou se nedokážu smířit.

Ráda bych si přečetla, jak byste to řešili vy. Vzali byste k sobě člověka, který vám kdysi málem rozbil manželství, nebo byste trvali na jiné formě pomoci? Co byste mi na mém místě poradili?

Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě e-mailu od čtenářky

Lenka Marousková

Lenka je hlavní postavou našeho redakčního týmu. Po několika letech práce všeobecné redaktorky nyní přináší zajímavé zprávy ze světa showbyznysu. Ráda poznává nové lidi a jejich životní osudy. I proto dělá rozhovory s osobnostmi, nebo píše vaše příběhy ze života. Svůj volný čas nejraději věnuje své rodině.