Foto: se souhlasem České televize, Četník v New Yorku
Četník v New Yorku patří i po desetiletích k filmům, na které televize sází. Druhý díl slavné série z roku 1965 nestojí jen na Louisi de Funèsovi, ale i na chytrém humoru.
Když se na In-Lifestyle.cz vracíme k tomu, proč některé starší komedie z obrazovek mizí a jiné ne, tenhle titul vychází jako mimořádně odolný kus, který jen tak z obrazovek asi nezmizí. Ne kvůli nostalgii samotné. Spíš kvůli tempu, jednoduchému konfliktu a herecké přesnosti, která nezestárla tak výrazně, jak by se u filmu z poloviny 60. let dalo čekat.
Jeden z nejznámějších dílů celé série
Četník v New Yorku je dle Wikipedie druhým filmem četnické série a podle dostupných údajů měl ve Francii premiéru v roce 1965. Český divák ho zná obvykle velmi dobře i proto, že se k němu televize vrací opakovaně. ČSFD uvádí stopáž 95 minut, zatímco anglicky vedený přehled na Wikipedii pracuje se 100 minutami a zároveň připomíná i silný divácký zásah – ve Francii film zaznamenal 5 495 045 vstupů do kin.
Děj je přitom v zásadě prostý. Četníci ze Saint-Tropez odjíždí reprezentovat Francii na policejní sjezd do New Yorku, jenže Cruchotovu cestu zkomplikuje dcera Nicole, která se vydá za oceán navzdory jeho zákazu. Tahle linka pak rozvine sérii situací, v nichž se přísný milovník pořádku propadá do čím dál většího chaosu.
Do Ordinace v růžové zahradě přichází nová postava. Divákům se nelíbí její podoba s Aničkou Slováčkovou
Proč tenhle film funguje i dnes
Hlavní trik filmu není v zápletce, ale převážně v kontrastu. Zatímco první četnické filmy stavěly hlavně na maloměstském prostředí a vztazích uvnitř stanice, tady tvůrci vyvedli postavy do města, které je větší, rychlejší a sebevědomější než ony samy. A to zafungovalo. Cruchot není směšný proto, že by byl hloupý. Směšný je proto, že se zoufale snaží udržet řád tam, kde mu všechno protéká mezi prsty.
Na In-Lifestyle.cz jsme si všimli ještě jedné věci. Film není jen sled gagů. Má velmi přesnou mechaniku záměn, nedorozumění a narůstající paniky, pro komedie 60. let typickou, ale tady dotaženou až překvapivě čistě. Přesun do New Yorku navíc umožnil rozehrát střet dvou světů, a to starosvětské autority a moderního velkoměsta. I dnes to funguje.
Za humorem je i kus reality
Samotné slovo četník dnes zní skoro starosvětsky, ale nejde o náhodnou kulisu. Jak připomíná Policie ČR, četnictvo bylo historicky bezpečnostní složkou určenou k výkonu bezpečnostní služby. Film si s touhle autoritou samozřejmě pohrává po svém. Možná i proto působí tak vděčně. Bere instituci spojenou s kázní a udělá z ní zdroj neustálého rozkladu pořádku.
Louis de Funès v tom byl mistr. Nepotřeboval dlouhé dialogy ani okázalé efekty. Stačil pohled, výbuch vzteku, zrychlený krok a přesně načasovaná grimasa. Cruchot proto nepůsobí jako muzeální figurka, ale jako typ, kterého divák pozná okamžitě. Takový člověk, který chce mít všechno pod kontrolou a o to rychleji ji ztrácí.
Jak film vnímají diváci dnes
V redakci jsme si udělali malou doptávačku mezi čtenáři a vyšlo z ní něco docela zajímavého: lidé se k filmu nevrací jen kvůli humoru, ale i kvůli pocitu jistoty. Je to přesně ten typ snímku, u kterého víte, co dostanete. „Jakmile běží Četník, nechám to zapnuté. Je to stará škola, ale pořád funguje,“ řekla kupříkladu Marie z Pardubic. Karel z Brna zase prohlásil: „Mám nejradši právě newyorský díl, protože je ze všech nejživější a nejmíň uzavřený v jednom prostředí.“ Ivana z Tábora řekla: „Dnešní komedie často tlačí na pilu. Tady stačí de Funès a jeho tempo.“
Možná právě v tom je celé tajemství. Četník v New Yorku není jen televizní výplň pro nostalgické publikum. Je to ukázka řemeslně přesné komedie, která ví, kdy zrychlit, kdy ubrat a kdy nechat hlavní hvězdu, aby si scénu vzala pro sebe. A to se nestává často, ani dnes.
Autorský text redakce In-Lifestyle.cz
Přidejte svůj názor
Komentovat