Marek Adamczyk prozradil, co se dělo na schůzce s Klempířem: „Trošku to uvízlo na půl cesty“

KOMENTÁŘ / Marek Adamczyk po jednání s ministrem kultury Otou Klempířem mluví o korektní schůzce, ale i o zklamání z dalšího vývoje.

Setkání herce s Klempířem přišlo ve chvíli, kdy se část kulturní obce s ministerstvem pře o další směr resortu, veřejnoprávní média i financování České televize. Adamczyk o tom mluví poměrně klidně. Nehrotí každou větu, zároveň ale nedělá, že se po jedné schůzce všechno srovnalo. Na In-Lifestyle jsme se zamysleli nad jeho přístupem k jednání s názorovým soupeřem a došli jsme k závěru, že v otázce komunikace by se od něj mohli mnozí politici učit.

Schůzka proběhla, očekávaný obrat ale nepřišel

V rozhovoru pro eXtra.cz herec popsal, že se s ministrem sešel osobně jako zástupce Herecké asociace. Nešlo podle něj o schůzku ve dvou, ale o širší pracovní jednání, u kterého sedělo víc profesních organizací. Samotnou atmosféru neoznačil za špatnou. Řekl dokonce, že z ní měl v něčem pozitivní dojem a že mohla otevřít prostor pro věcnější debatu.

Sám přitom velkým fandou Klempíře v pozici ministra kultury není, což dokládá třeba jeho nedávný rozhovor v pořadu Prostor X, kde mimo jiné použil i tvrdší formulaci: „Jsem z něj zklamaný, respektive z toho, jak se toho celého zhostil.“ Ministr podle jeho dojmu v některých tématech nevychází dost z dat, ale spíš z pocitů a odhadů, a doporučil mu zamakat. To je důležitý kontext, protože ukazuje, z jaké pozice do jednání vstupoval.

Prezident Pavel poslal Babišovi neobvykle jedovatý vzkaz: Slova o kladeči věnců rozdělila společnost

Adamczyk upozornil na něco podstatnějšího než samotný spor

U podobných schůzek bývá často největším problémem už samotná schopnost sednout si ke stolu a normálně spolu mluvit. Adamczyk přitom ukazuje poměrně jednoduchý přístup: člověk může být s politikem nespokojený, může zásadně nesouhlasit s jeho rozhodnutími a může jeho práci veřejně kritizovat, ale to ještě neznamená, že s ním přestane komunikovat. Právě naopak. Pokud má někdy dojít ke změně, musí nejdřív existovat prostor, kde si obě strany dokážou své výhrady říct přímo.

Možná to zní jako naprostá samozřejmost, jenže ve skutečnosti máme při konfliktu často tendenci dělat pravý opak. Když máme pocit, že někdo napadá naše názory, práci nebo dokonce naši osobu, automaticky se bráníme. Začneme vysvětlovat, proč za nic nemůžeme, vracíme druhému jeho výtky nebo se uchýlíme k ironii a zesměšnění. A z původního problému se během chvíle stane souboj dvou lidí, kteří už se nesnaží pochopit jeden druhého, ale zvítězit.

Proč se debata často mění v osobní konflikt

Psychology Today v souvislosti s výzkumem psychologa Johna Gottmana upozorňuje právě na čtyři destruktivní komunikační vzorce: kritiku, pohrdání, defenzivitu a uzavření se do komunikace. Ty přitom nejsou problémem jen v partnerských vztazích. Stejné mechanismy se mohou objevit mezi kolegy, v rodině, mezi přáteli nebo právě v politice. Když máme pocit, že jsme pod útokem, bývá mnohem jednodušší zaútočit zpátky, zpochybnit motivaci druhého nebo ho shodit, než připustit, že jeho argument může mít nějakou váhu.

To může dobře vysvětlovat i to, proč je někdy tak těžké vést věcnou debatu s člověkem, se kterým zásadně nesouhlasíme. Přiznat druhému, že má v něčem pravdu, může člověk vnímat skoro jako prohru. Přijmout kritiku zase znamená na chvíli připustit možnost, že jsme něco udělali špatně. Jenže tím se konflikt většinou neposune ani o centimetr. Jedna ostrá reakce vyvolá druhou, ta ještě ostřejší a postupně už se nikdo nebaví o původním problému.

Nesouhlasit můžeme. Přestat spolu mluvit ne

A v tom je Adamczykův přístup podle nás docela osvěžující. Nemusí Klempíře chválit ani předstírat, že s jeho politikou souhlasí. Může říct, že je z ministra zklamaný, může kritizovat jeho rozhodování a zároveň s ním usednout ke stolu a jednat. To není slabost ani ústup ze svých pozic. Je to vlastně základní předpoklad fungujícího dialogu.

V posledních měsících jsme přitom v české politice viděli dost opačných příkladů. Stačí se podívat na dlouhodobě vyhrocenou komunikaci mezi Motoristy a Hradem, kde se z názorových rozdílů opakovaně stává osobní přestřelka. Taková komunikace může být pro veřejnost zábavná a média z ní mají atraktivní titulky, ale skutečný problém tím obvykle nezmizí. Možná by si proto politici mohli z Adamczyka vzít jednoduchý příklad: nesouhlasit spolu mohou klidně velmi tvrdě, ale pořád spolu musí být schopni mluvit.

Autorský text redakce In-Lifestyle.cz

Iveta Kohoutová

Trojlístek našich redaktorů doplňuje Iveta. Vrátila se na pozici redaktorky po mateřské dovolené a našim čtenářům přináší zajímavé informace o osobnostech, které se hřejí v záři reflektorů. Kromě rodiny se Iveta ráda věnuje malování obrazů a miluje adrenalinové sporty.