Foto: Magnific, starší, nešťastná žena, ilustrační foto
Bětce je 66 let a ve svém domě zatím funguje bez větších potíží. Po jednom rozhovoru s dcerou jí ale došlo, že spoléhat se do budoucna jen na rodinu by nebylo rozumné.
Do redakce In-Lifestyle nám napsala paní Bětka K. se svým příběhem. Je jí 66 let a má jednu dceru, se kterou vždycky dobře vycházela. Dcera se před lety vdala, odstěhovala se jen pár kilometrů od ní a založila vlastní rodinu. Bětka jí pomáhala, když byla dcera mladší a měla malé dítě, a tak nějak vždycky čekala, že až jednou sama zestárne a začne potřebovat pomoc, bude se moci spolehnout na ni. Její představa ale dostala nemalé trhliny.
Bětka se o sebe zatím postará sama
Je mi 66 let a mám jednu dceru. Nikdy jsem nebyla ten typ ženy, která si sedne a čeká, až jí někdo všechno zařídí. Dům zatím zvládám. Uvařím si, uklidím, dojdu na nákup. O moje tři kočičky je vždycky perfektně postaráno. Zahrada, to už je horší, to přiznávám. Po práci venku mě bolí záda víc než dřív. Ale pořád nejsem v situaci, kdy bych potřebovala, aby u mě někdo stál od rána do večera.
Jenže člověk si nemá nic nalhávat. Sil nepřibývá. A když se podívám na svou dceru, vidím hlavně to, jak moc je zavalená vlastním životem. Pracuje hodně, její muž také. Mají třináctiletou dceru, velký dům a k tomu obří hypotéku. Pořád někam spěchají, něco platí, něco vyřizují. Když se vidíme, je to hezké, ale často jen na chvíli. Dáme si kafe, prohodíme pár vět, a hned se někdo z nich zvedá, protože už zase musí jet.
„Tchyně mě a manžela málem rozeštvala,“ říká paní Ilona. Dnes ji prosí o střechu nad hlavou
Jedna věta jí otevřela oči
Vždycky jsem tak nějak počítala, že jednou ve stáří se na dceru budu moct spolehnout. Ale nedávno přišel rozhovor, který mi tenhle plán trochu překazil. Dcera začala mluvit o tom, co bude, až se o sebe nebudu moct postarat. Padla řeč na pečovatelský dům i na prodej mého domu. Nebyla zlá a vypadalo, že ji ta věc trápí, jenže z toho, co říkala, bylo jasné, že s každodenní pomocí počítat nemám. Na to nemají čas.
Musím říct, že když jsem o tom pak přemýšlela, přišlo mi to docela nefér. Pracují oba s jejím manželem hodně, ale taky proč tolik potřebují vydělat? Krom splátek hypotéky chtějí dvakrát za zimu na hory, většinou do Alp, v létě vyrazit někam do exotiky, do zemí, které ani neznám. Nakupují samé bio a eko výrobky, které stojí majlant. Přitom tu mám za domem zahradu, kde si klidně mohli něco pěstovat a ušetřit. To je ale ani nenapadne.
Do domova nechce, dokud o sobě rozhoduje
Pak jsem si o tom dost povídala s kamarádkami ze sousedství. Jedna mi vyprávěla, že jí vnuci pomáhají se zahradou a za nějaký peníz jí posekají trávu nebo ostříhají stromy. Třeba by mohli pomoct i mně. Jiná má dceru, která jí cestou z práce vozí obědy a klidně by přibrala jednu porci i pro mě, kdybych ji někdy potřebovala.
Tak mi došlo, že vlastně nejsem odkázaná jen na rodinu. Nějaké úspory mám, protože jsem celý život byla zvyklá neutrácet a něco si nechávat stranou pro případ, že se něco pokazí. Když jednou nebudu věci zvládat, můžu si někoho zaplatit. Když nebudu chtít uklízet celý dům, můžu si zaplatit pomoc. Do pečovatelského domu rozhodně nechci. Chci zůstat doma, blízko lidí, které znám, se svými kočkami. A pokud to bude znamenat, že ze svých úspor postupně ukrojím víc, než jsem původně plánovala, tak budiž.
Celý život jsem byla zvyklá myslet hlavně na rodinu a chtěla jsem něco po sobě dceři zanechat. Teď si říkám, že možná není špatné utratit část peněz i za vlastní pohodlí. A jestli jednou dceři zůstane o něco méně, než by mohlo, tak to tak prostě bude. Není to naschvál, ale musím se postarat sama o sebe.
Chápete paní Bětku a její rozhodnutí?
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě e-mailu od čtenářky
Přidejte svůj názor
Komentovat
Jako po pravdě. Je rozdíl mezi dcera mi řekla ať s ní ve stáří nepočítám a dcera mi řekla, že na každodenní péči nemají čas. Je jí 66 let, to je věk, kde se u mne očekává, že budu chodit do práce. Tedy, že je aktuálně schopná by neměl být žádný zázrak, ale naprosto očekávatelná věc.
A pokud se někdy dostane do stavu, kdy bude potřebovat každodenní péči, tak to rozhodně už není o tom, že kolem ní bude každý den běhat rodina, jejíž členové mají chodit do práce a do školy. Tam prostě musí počítat s tím, že bude muset nastoupit pečovatelská služba a nějaká externí pomoc, která je na to určená v rámci sociálních služeb.
To jako zase je třeba, o čem se skutečně bavíme. A takové ty řeči, že nechápe, proč musí oba vydělávat tolik peněz. To mi přijde už trochu přes čáru. Prostě mají svůj život, což je naprosto v pořádku.
A stejně tak je naprosto v pořádku, když si ona své naspořené peníze investuje sama do sebe. Ostatně dcera a její rodina rozhodně nejsou na její úspory odkázáni. Navíc co by psala, pokud by dcera bydlela na druhém konci republiky?
Oni všichni to nemají tak, že potomci bydlí ve stejném městě kousek od rodičů. Řada mladých se dnes stěhuje do úplně jiného regionu za prací, za službami a tak dále. Je opravdu jen málo těch, kteří by vůbec měli možnost na nějakou každodenní péči. A není to nic nenormálního.
A to řeší v 66ti letech? To je v době, kdy spousta lidí je a čím dál tím víc bude ještě muset pracovat?