Foto: se souhlasem České televize, ukrajinské vlajky v Praze
Dokument, který nabízí zkušenost na vlastní kůži, lidi naštval. Někdy ani pohled na válku z bezprostřední blízkosti nepřinese změnu.
Snímek Velký vlastenecký výlet, dostupný třeba na ČT nebo na Netflixu, diváky celkem dost pobouřil, jak jsme v redakci In-Lifestyle.cz zaznamenali. Režisér Robin Kvapil se v tomto případě rozhodl k radikálnímu kroku. Vzal totiž tři české sympatizanty kremelského režimu přímo do válkou zasaženého Charkova. Žádné pohodlné studio nebo podvržené kulisy. Šlo o město, kde sirény opravdu zní a předznamenávají něco zlého.
Experiment na hraně bezpečnosti
Natáčení probíhalo v náročných podmínkách. Producent Jakub Drocár popsal logistiku jako mimořádně komplikovanou – štáb se pohyboval v oblasti, kde bylo nutné sledovat varování před drony a raketami a reagovat během minut. Účastníky doprovázel kriminolog Petr Pojman, psychickou podporu zajišťoval psychiatr Petr Pöthe. Výprava tak nebyla jen televizním experimentem, ale skutečnou konfrontací s válečnou realitou. Přesto první silný moment přišel už na polské benzínce, kde účastníci výpravy sborově zpívali sovětskou hymnu. V tu chvíli prý režisér pochopil, že realita sama napíše scénář jeho dokumentu.
Po odvysílání na ČT2 zaplavily sociální sítě silné a místy velmi vyhrocené reakce. Část diváků psala o šoku a bezmoci nad tím, že ani přímý kontakt s válkou postoje protagonistů nezměnil. Objevovala se přirovnání k temným kapitolám evropské historie i komentáře vyjadřující stud a fyzické znechucení. Diskuse byla plná hněvu, ale i frustrace z pocitu, že některé názory zůstávají neprůstřelné tváří v tvář realitě. Otázka však zní, proč osobní setkání s válkou postoje protagonistů prakticky nezměnilo?
Renáta Kellnerová poslala na Ukrajinu stejnou částku jako zbytek Čechů dohromady – 170 milionů korun
Proč ani reálná zkušenost nestačí
Psychologie mluví o jevu kognitivní disonance. Když člověk investuje roky do určitého přesvědčení, přiznat omyl je bolestivé. Je snazší realitu reinterpretovat než přepsat vlastní identitu. Pro někoho může být víra v „alternativní pravdu“ jistotou v chaotickém světě. Navíc platí, že silné ideologické přesvědčení často není jen názor, ale součást života. Přijetí opačných faktů by znamenalo zpochybnit vlastní komunitu, sociální vazby i pocit sounáležitosti. To je obrovsky psychicky náročné.
Nejde tedy vždy o „nebezpečné fanatiky“. Často spíše o lidi ztracené v informačním přetlaku, kteří hledají jednoduché vysvětlení složité reality. Paradoxně právě konfrontace může jejich obranné mechanismy ještě posílit.
Co z toho plyne pro Česko
Dokument ukazuje těžké rozdělení společnosti. Nestačí jen někoho „odvézt na místo činu“ a čekat zázračnou proměnu. Změna postoje vyžaduje bezpečné prostředí pro dialog, trpělivost a schopnost pracovat s emocemi. Zároveň je ale nutné otevřeně pojmenovat rizika. Pokud část veřejnosti relativizuje utrpení civilistů nebo ospravedlňuje agresi, může to oslabovat společenskou soudržnost i zahraničněpolitickou orientaci země. Není to jen akademická debata, jde o hodnoty, na nichž stojí demokratický stát.
Snímek byl promítán i v Kyjevě, kde jej místní přijali s překvapivým nadhledem. Možná právě to je největší kontrast: lidé žijící pod hrozbou raket dokážou pochopit existenci jiných názorů, zatímco my v bezpečí často reagujeme čistým hněvem. A pointa? Ani když někoho postavíte doprostřed válečné reality, nemusí změnit názor. Dokument tak není jen o třech lidech v Charkově. Je především o nás – o tom, jak pracujeme s pravdou, strachem a vlastní identitou.
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě veřejně dostupných informací z webů Wikipedie, ČT, YouTube Česká televize
