Foto: se souhlasem České televize, ukrajinské vlajky v Praze
Dokument, který nabízí zkušenost na vlastní kůži, lidi naštval. Někdy ani pohled na válku z bezprostřední blízkosti nepřinese změnu.
Snímek Velký vlastenecký výlet, dostupný třeba na ČT nebo na Netflixu, diváky celkem dost pobouřil, jak jsme v redakci In-Lifestyle.cz zaznamenali. Režisér Robin Kvapil se v tomto případě rozhodl k radikálnímu kroku. Vzal totiž tři české sympatizanty kremelského režimu přímo do válkou zasaženého Charkova. Žádné pohodlné studio nebo podvržené kulisy. Šlo o město, kde sirény opravdu zní a předznamenávají něco zlého.
Experiment na hraně bezpečnosti
Natáčení probíhalo v náročných podmínkách. Producent Jakub Drocár popsal logistiku jako mimořádně komplikovanou – štáb se pohyboval v oblasti, kde bylo nutné sledovat varování před drony a raketami a reagovat během minut. Účastníky doprovázel kriminolog Petr Pojman, psychickou podporu zajišťoval psychiatr Petr Pöthe. Výprava tak nebyla jen televizním experimentem, ale skutečnou konfrontací s válečnou realitou. Přesto první silný moment přišel už na polské benzínce, kde účastníci výpravy sborově zpívali sovětskou hymnu. V tu chvíli prý režisér pochopil, že realita sama napíše scénář jeho dokumentu.
Po odvysílání na ČT2 zaplavily sociální sítě silné a místy velmi vyhrocené reakce. Část diváků psala o šoku a bezmoci nad tím, že ani přímý kontakt s válkou postoje protagonistů nezměnil. Objevovala se přirovnání k temným kapitolám evropské historie i komentáře vyjadřující stud a fyzické znechucení. Diskuse byla plná hněvu, ale i frustrace z pocitu, že některé názory zůstávají neprůstřelné tváří v tvář realitě. Otázka však zní, proč osobní setkání s válkou postoje protagonistů prakticky nezměnilo?
Renáta Kellnerová poslala na Ukrajinu stejnou částku jako zbytek Čechů dohromady – 170 milionů korun
Proč ani reálná zkušenost nestačí
Psychologie mluví o jevu kognitivní disonance. Když člověk investuje roky do určitého přesvědčení, přiznat omyl je bolestivé. Je snazší realitu reinterpretovat než přepsat vlastní identitu. Pro někoho může být víra v „alternativní pravdu“ jistotou v chaotickém světě. Navíc platí, že silné ideologické přesvědčení často není jen názor, ale součást života. Přijetí opačných faktů by znamenalo zpochybnit vlastní komunitu, sociální vazby i pocit sounáležitosti. To je obrovsky psychicky náročné.
Nejde tedy vždy o „nebezpečné fanatiky“. Často spíše o lidi ztracené v informačním přetlaku, kteří hledají jednoduché vysvětlení složité reality. Paradoxně právě konfrontace může jejich obranné mechanismy ještě posílit.
Co z toho plyne pro Česko
Dokument ukazuje těžké rozdělení společnosti. Nestačí jen někoho „odvézt na místo činu“ a čekat zázračnou proměnu. Změna postoje vyžaduje bezpečné prostředí pro dialog, trpělivost a schopnost pracovat s emocemi. Zároveň je ale nutné otevřeně pojmenovat rizika. Pokud část veřejnosti relativizuje utrpení civilistů nebo ospravedlňuje agresi, může to oslabovat společenskou soudržnost i zahraničněpolitickou orientaci země. Není to jen akademická debata, jde o hodnoty, na nichž stojí demokratický stát.
Snímek byl promítán i v Kyjevě, kde jej místní přijali s překvapivým nadhledem. Možná právě to je největší kontrast: lidé žijící pod hrozbou raket dokážou pochopit existenci jiných názorů, zatímco my v bezpečí často reagujeme čistým hněvem. A pointa? Ani když někoho postavíte doprostřed válečné reality, nemusí změnit názor. Dokument tak není jen o třech lidech v Charkově. Je především o nás – o tom, jak pracujeme s pravdou, strachem a vlastní identitou.
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě veřejně dostupných informací z webů Wikipedie, ČT, YouTube Česká televize
Přiznání svého omylu dokáže člověk, sebevědomý člověk. Dítě, byť je mu 10 nebo 80, nebo prostě srab, než by omyl přiznal, bude vždy vymýšlet nesmysly, jak ten jeho omyl omylem není. Příkladem byla diskuze o znásilňování ruskými vojáky, kdy jeden ze tří účastníků, okecával okecával, než by přiznal, že to v pořádku není. Podobné to bylo, když se jednoho z účastníků ptali, jak pozná fašistu a jestli už nějakého při této cestě viděl. než by přiznal, že neviděl, raději vymýšlel, že je nepozná a že mohou být někde schovaní.