„K rodičům mi přišel dopis, který mě téměř stál manželství,“ tvrdí pan Jan – psala mu stará známá

Dopis už v dnešní moderní době napíše málokdo. Lidé si zvykli vše řešit esemeskou, zprávou, nebo emailem. Každý dopis tak přinese, kromě svého obsahu, také určitou nostalgii. Čtenář našeho magazínu přiznává, že jeden takový dopis přinesl málem rozvod.

V následujícím textu jsme změnili jména. Přeci jenom nechceme zbytečně rýpat do vosího hnízda. Některé rány ještě nejsou úplně zahojené.

Dopis nám málem rozbil manželství

S Pavlou jsme byli manželé šest let. Měli jsme dvouletého sviště a rok jsme konečně bydleli ve svém. Po svatbě jsme žili v domě mých rodičů, abychom se trochu zmohli a mohli do svého. U rodičů nám sice nic moc nechybělo, ale znáte to, vlastní je vlastní. Vztahy byly ale během spolubydlení nadstandardně dobrý, a tak jsme s Pavlou a s mrňousem k našim jezdili pravidelně každý víkend. Někdy na kafčo, někdy na oběd.

Jedna taková návštěva u našich ale odstartovala kolotoč, z kterého bylo hodně těžké vystoupit.

„Jo, málem bych zapomněla Honzo, máš tady dopis,“ vzpomněla si ještě máma, když se s námi loučila po nedělní návštěvě. Poděkoval jsem, zběžně jsem očima přejel po obálce a vrazil jsem ji do kapsy. Byl jsem najednou duchem mimo. Pavla na mě sice v autě něco mluvila, ale přiznám se, že jsem ji moc nevnímal. V hlavě mi šrotovalo, kdo mi asi píše. Dopis byl totiž nadepsán ručně drobným písmem.

„Tchyně se mi za péči odvděčila zradou,“ popisuje paní Věra. Po lhostejné reakci manžela požádala o rozvod

Měl jsem ten dopis otevřít s Pavlou

Cestou jsme se zastavili ještě nakoupit, prcek zase perlil a dělal takový ty roztomilý dětský kraviny a na dopis jsem na chvíli zapomněl.

„Kdo ti to psal Honzo? U vašich už přeci rok nebydlíme,“ zeptala se mě Pavla jen tak mimochodem potom, co uspala mrně a sedla si ke mě na gauč k televizi. V té otázce nebyl policajt, co by mě vyslýchal, nebyl v tom nátlak, nic špatného a přesto jsem sebou trhnul. „Ještě nevím, Ještě jsem ten dopis neotevřel. Ani teď nevím, kde je. Možná zůstal v autě, pak se po něm podívám,“ odpověděl jsem. Nevím, proč jsem ho tenkrát neotevřel před ní. Možná by pak všechno bylo jinak. Pavla neřekla nic, ale přišlo mi, že jí obličej na chvíli ztuhnul a za chvíli šla dát sprchu a do ložnice s tím, že ji trochu bolí hlava.

Tohle u Pavli nebylo zvykem, ale neřešil jsem to. Tím, jak mi Pavla připomněla ten dopis, zmocnila se mě znovu zvědavost. Chvíli potom, co Pavla zavřela dveře ložnice, jsem ten dopis otevřel.

Závan minulosti a vzpomínky

Ahoj Honzo, začínal text z obálky. Rychle jsem přejel očima řádky a podpis autora dopisu, přesněji autorky, mě vrátil v čase. Dominika. Holka, kterou jsem znal z naší vesnice a pak ještě ze školy. Po matuře se naše cesty rozdělili. Anglie, pak vysoká, práce. A zatímco já se pak oženil a bydlel s Pavlou v domě rodičů, ona se hned po střední odstěhovala z rodné vesnice někam na druhý konec republiky. A pak jsme se po letech potkali v místní hospůdce, kde jsem s kamarády akorát zapíjel narození mého prvního dítěte.

„Nemůžu na tebe zapomenout. Nikdy jsem tě nedostala pořádně z hlavy. Při našem setkání bylo všechno zpátky. Tys mě vždycky bral spíš jako kámošku, ale nemůžeš popřít to, že ta noc byla nezapomenutelná. Ještě teď se chvěju, když si na to vzpomenu,“ psala Dominika v dopise. Hned jsem si vybavil první nesmělou pusu na základce a naše dlouhá povídání cestou ze školy, když jsme chodili na střední. I naše první a zároveň poslední milování po maturiťáku se mi vybavilo. Já pak za pár dní odjel na celé prázdniny do Anglie a když jsem se vrátil zpátky, byla Dominika pryč. Odstěhovala se s přítelem, dozvěděl jsem se tenkrát. Od té doby jsme v kontaktu nebyli a po setkání při zapíjení prcka taky už pak ne.

„Znovu jsem se utopila v tvých očích a když ses mě dotýkal, přála jsem si, aby to tak už zůstalo,“ stálo dál v dopise. Vzpomněl jsem si, jak jsem ji obejmul při setkání, ale to bylo všechno. Nicméně slova, která Dominika do toho dopisu napsala, vyznívaly trochu jinak a připsala i své telefonní číslo. Připomínalo mi to růžovou knihovnu. Dočetl jsem to, vrátil dopis zpátky do obálky a zase ho vrátil do kapsy. Jo, byla to milá vzpomínka, ale nic víc. Alespoň pro mě.

Vysvětlování bylo dost složité

Když jsem druhý den dorazil z práce, bylo už celkem pozdě. Konec měsíce je náročný pokaždé. Prcek spal a Pavla seděla po tmě v křesle. „Co seš tady jak bludička?“ Ptal jsem se, když jsem v obýváku rozsvítil. „Kdo je Dominika?“ Zeptala se mě rázně a já si všiml dopisu na stole. „Našla jsem ho náhodou, když jsem ti dávala rifle do pračky. Proč ti tu píše, nemůžeš popřít to, že ta noc byla nezapomenutelná? Proč tady píše, že ji mrzí, že setkání proběhlo zrovna, když tvoje žena porodila? Je tady jak ses jí dotýkal a jak se z toho celá chvěla. Honzo, jak jsi jen mohl?“ zasypávala mě Pavla otázkama a úryvkama jednotlivých vět z toho posranýho dopisu.

„Pavli, ale to je jen kamarádka z dětství. To setkání bylo náhodou, když jsem zapíjel s chlapama mimčo. Nic se nestalo, vážně,“ vysvětloval jsem, ale Pavle se po tvářích koulely slzy. Brečet jsem ji viděl jen párkrát a jenom jednou to bylo kvůli mě, když jsme se pohádali. Chtěl jsem ji obejmout a utěšit, ale odstrčila mě. Sednul jsem si naproti ní a vysvětloval. Brečet přestala, ale že by mi věřila, jsem si nemyslel. „Tak proč ti to píše všechno teď, po dvou letech? Nelži mi, vždyť to je celý divný,“ řekla mi ještě Pavla než odešla spát. Na otázku, proč mi tohle všechno Dominika píše po dvou letech od setkání, jsem odpověď neměl.

Ustáli jsme to, ale chvíli to nad námi viselo

Mám velké štěstí v tom, že Pavla není žárlivá stíhačka a že si to nakonec nechala vysvětlit. Mé ženě teda ještě nějakou dobu trvalo, než jí z očí zmizel ten stín pochybnosti, ale už je to dobrý. Jeden blbej dopis. Ve svý podstatě nevinnej, ale napsanej tak, že jsem se Pavle vůbec nedivil, že mi nejdřív nevěřila.

Dominice jsem nikdy nezavolal, i když mi číslo napsala. Nějak jsem neměl potřebu. Pavlu mám rád. Klape nám to a poslední, co bych chtěl, by bylo jí ublížit. Překonali jsme to, ale pokaždé, když se vrátím domů a Pavla mi řekne „Máš tady poštu,“ přejede mi mráz po zádech.

Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenáře

Iveta Kohoutová

Trojlístek našich redaktorů doplňuje Iveta. Vrátila se na pozici redaktorky po mateřské dovolené a našim čtenářům přináší zajímavé informace o osobnostech, které se hřejí v záři reflektorů. Kromě rodiny se Iveta ráda věnuje malování obrazů a miluje adrenalinové sporty.