Foto: Freepik, žena, ilustrační foto
Do naší redakce přišel e-mail od paní Daniely. Podle jejích slov ani neví, proč má potřebu se svěřit. Dost možná doufá, že pak pro ni nebude tak těžké se s nově získanou informací vyrovnat. A třeba není jediná, komu kamarádka svěřila něco, co neměla.
Paní Daniela si donedávna myslela, že má nejlepší kamarádku, se kterou si navzájem můžou říct naprosto cokoliv. Tajemství, které jí svěřila její kamarádka Klára, ale s přátelstvím, mírně řečeno, zamávalo. Jména v příběhu naší čtenářky jsme s ohledem na soukromí změnili.
Kamarádka se trápila a nechtěla říct proč
Mám kamarádku Kláru. Je úplně jiná než já, ale možná i proto jsme si hned padly do noty. Seznámili jsme se, když jsme začali vodit děti do školky a naše přátelství trvá už pět let. Klára s manželem a s dcerkou s námi slaví narozeniny, jezdí na výlety a občas jen posedíme pod pergolou, nebo zajdeme na večeři. Střídáme to, jednou u nás, jindy u nich. Naši manžílci si také rozumí, takže se z nás stala fajn přátelská čtyřka. Teď to ale trochu drhne.
Klára se mi zdála poslední dobou jiná. Vždycky zářila energií, všude jí bylo plno, samý smích a najednou mi připadala nějaká zvadlá. Chodila jak přízrak. Neusmála se, oči pořád sklopené, dokonce se dvakrát omluvila z domluveného grilování.
Začala jsem se o ni pomalu bát. „Ty Kláro, děje se něco? Víš, že se mi můžeš svěřit,“ ptávala jsem se jí každou chvíli. Vždy se jen smutně usmála a řekla mi, že je v pohodě. No, jenže nebyla.
„Manžel chce druhé dítě, ale nevšímá si, jak už s prvním trpím,“ svěřila se paní Nikol. Bojí se, že je sobecká
Když se vám kamarádka svěří s něčím, co vědět nechcete
Pak jsem ji jednou cestou ze školky přemluvila na kafe v cukrárně. Řekla jsem to dost nahlas, aby to slyšely děti, to se pak těžko odmítá. Holky baštily zmrzlinu a já jsem se znovu ptala, co se s ní děje.
Klára chvíli uhýbala, ale pak začala mluvit a mně zatrnulo. „Promiň, já vím, že jsem poslední dny divná. Nějak jsem se sesypala, nebo co. Holka, já se zamilovala. Já jsem zamilovaná a on to ani neví a vědět nikdy nebude. Mě to ale trhá na kusy prostě,“ řekla tiše Klára a já jsem na ni samozřejmě, nána zvědavá, začala tlačit, aby mi řekla do koho. Říct mi to nechtěla. Po tváři jí tekly slzy a pořád opakovala, že mi to říct nemůže. Teď už to chápu, v tu chvíli jsem tomu ale vůbec nerozuměla.

„Já ti to nemůžu říct. Nechci. Jsi moje nejlepší a vlastně jediná kamarádka. Bojuju s tím už dlouho. Ale dobře, když to potřebuješ vědět, jsem zamilovaná do tvého muže,“ řekla nakonec a já na ni zírala s pusou dokořán. Moje nejlepší kamarádka je zamilovaná do mého manžela. „On to ví?“ zeptala jsem se po chvíli ticha. Klára mi mezi slzami řekla, že ne. Navíc se dušovala, že mu to nikdy ani neřekne. Tvrdila mi, že mi nechce rozbít rodinu a nechce ani přijít o naše přátelství.
Já jí to všechno věřím, ale naše přátelství tím utrpělo šrámy. I když jí věřím a věřím i svému manželovi, přeci jenom červíček pochybnosti občas zaúřaduje a pak si říkám, co když ale…
Jak s tou informací naložit?
Kláře jsem slíbila, že nikomu nic nepovím. Mám ale strašnou potřebu říct to manželovi. Nikdy jsme před sebou tajnosti neměli a lhát mu o tom, proč k nám Klára už moc nechodí, mi přijde prostě blbý. Pak si ale říkám, co se stane, když to bude vědět? Co když její city bude opětovat? Jsem v kleštích. Takže ve stylu rubriky pro náctileté: Co mám dělat? Co byste mi poradili?
Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenářky