Foto: Freepik, nepořádek v kuchyni, ilustrační foto
Do redakce nám přišel e-mail od naší čtenářky paní Nikol. Ve svém textu se svěřila s tím, že ji doslova denně její manžel bombarduje s přáním pořídit si druhé dítě. Paní Nikol ale nechce. Na celou domácnost i péči o dceru je totiž věčně sama.
Příběh paní Nikol (jméno bylo redakcí změněno) není ojedinělý. Manžel finančně zabezpečuje chod rodiny a tím jeho starost o rodinu končí. Alespoň tak to vnímá naše čtenářka. Místo toho, aby se zapojil do chodu domácnosti a péče o dceru, tlačí manželku do druhého potomka.
Chce druhé dítě, ale prvního si sotva všimne
Když jsme se s manželem vzali, byla jsem přesvědčená, že jsme ideální pár. Oba jsme chtěli rodinu, dům, klidný život. Když se nám narodila dcera, měla jsem pocit, že je vše dokonalé. Jenže už během prvních měsíců jsem pochopila, že moje představa o partnerství a rodičovství se od té jeho dost liší.
Byla jsem vyčerpaná. Kojení, probdělé noci, domácnost. On chodil do práce, a tím podle něj dělal pro rodinu dost. Když přišel domů, sedl si k televizi, a když jsem ho poprosila, aby pohlídal malou, odpověděl, že je unavený. Já ale byla unavená taky. Fungovat jsem ale musela, a takhle to máme i dnes, kdy jsou dceři čtyři roky.
„Nevěra mého manžela pro mě byla osvobozením,“ píše paní Tereza. Po rozvodu opět našla štěstí
Dcera je úžasné, zvídavé dítě a tatínka doslova miluje. Jenže jejich vztah není úplný. On jí dá pusu na dobrou noc, pohladí ji, ale nikdy s ní nezůstane sám déle než půl hodiny. Když onemocní, všechno je na mně. Když potřebujeme někam jet, všechno organizuju já. On si prostě jen užívá rodiny a toho, že fungujeme.
Vrátila jsem se do práce a manžel chce druhé dítě
Před pár měsíci jsem se vrátila do práce. Dělám účetní. Někdy jezdím do kanceláře, ale často pracuji z domu. Kdo maká z domu, moc dobře ví, že to má své výhody. Také si ale uvědomuje, že ty hodiny si u toho stejně musím odsedět. Můj manžel to ale nejspíš nevidí. „Ty máš pohodu, že jsi doma,“ říkává mi poměrně často.
Nedávno přišel s něčím, co mě zarazilo. „Když nám to tak všechno klape, myslím, že je nejvyšší čas pořídit naší malé bratříčka nebo sestřičku,“ vybalil na mě jeden večer, zatímco u toho koukal na zprávy.
Vytřeštila jsem oči, ale byla jsem zticha. V hlavě se mi promítlo, jak každé ráno malou oblékám, dávám ji snídani, pak ji vezu do školky, vracím se domů, sedám k práci a ve dvě zase startuju auto, abych pro ni dojela. Doma pak uklidit, uvařit večeři, pohrát si s malou. Někdy k tomu ještě dojedu na nákup, poseču zahradu, vytřu celý dům, sklidím ovoce a zeleninu ze záhonku, vypleju skalku. S kamarádkami si vyrazím tak jednou za rok a to většinou hlídá moje sestra. Babičky už nemáme.
Mlčela jsem. Promítala jsem si v hlavě svůj denní program a marně jsem vzpomínala na den, kdy by si manžel vzal naši malou třeba na půl dne někam ven.
Skvělý nápad, že jo? Uděláme si druhé dítě
„Tak co, půjdeme do toho?“ vytrhl mě z mých myšlenek manžel. „Nevím, jestli teď chci druhé dítě. Sotva zvládám jedno. K tomu domácnost, práce,“ řekla jsem mu potichu.
A víte, jak na to zareagoval můj manžel? Urazil se. Prý jsem sobecká a myslím jenom na sebe. Vůbec neberu ohledy na to, že on druhé dítě chce. I díky jeho reakci vím, že druhé si určitě teď pořizovat nebudu. Nebudeme. Ne takhle. Taky bych ráda žila, zašla si s kamarádkami na sklenku, jako on chodí s klukama na pivko a na kulečník. Taky bych dvakrát ročně jela na čundr jako můj manžel. Chci si taky po práci hodit kopyta na stůl a pustit televizi. Dokud mi nezačne alespoň trochu pomáhat, druhého mimča se prostě nedočká. Jsem vážně kvůli tomu sobecká?
Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenářky
Když ptáčka lapají… Bohužel realita skoro každého vztahu a osvícení, které potká ženu po porodu. Najednou zjistí, že je na vše sama, že je nevyspaná, funguje jen pro domácnost a rodinu, degeneruje mozek, žena je jak robot… jen krmí dítě, uspává, obléká, odváží, nakupuje, uklízí, pere, vaří, a pořád dokola do zblbnutí. Muži vyhovuje, že má ženu doma, že je o vše postaráno a typická věta muže: „však jsi doma, proč bys to nedělala ty, já chodím do práce, vydělávám tedy živím“. Dostávají se do role, kdy si uvědomují, že de facto ženy jsou ekonomicky závislé na nich. Pro mě to bylo z ekonomického hlediska nejhorší období života, protože cokoliv bylo potřeba koupit, zařídit, rozhodující slovo měl manžel. Vždy mi peníze poskytl, ale ten pocit je strašný. Pokud nemáte našetřené statisíce nebo milióny, je to nepříjemné období, které vás podsouvá do podřadné role a muž si je toho vědom. Rozhoduje a uvědomuje si to. Druhá věc je starost o dítě. Muži se malých dětí bojí, nebaví je tolik a často něco kolem nich dělají, jen že musí. Ano, povozí, chvíli pochovají ale s úlevou vrací zpět mamině. A ani moc nechtějí, abyste někam chodila. Vyhovuje jim domácí pohoda, žena doma – strašně, ale opravdu strašně rychle si na to zvyknout. Když se žena vrací do práce, muž je v driblingu, přichází změna, více práce i pro něj… ale on nechce, chce zpět to pohodlíčko. Muži byli, jsou a budou vždy sobci. Na to bacha a to jsem s manželem 25 let a máme dvě děti, je nám moc dobře, přesto dokáži reálně zhodnotit muže i na základě vyprávění kamarádek a jejich vztahů – jako přes kopírák. Mateřství mi otevřelo oči, děti jsme chtěli oba, ale většina věcí byla na mě, proto už se na muže nedívám jako dřív. Díky mateřství vím, že v plno věcech je žena mnohem silnější a zvládne mnohem více než muž. Muž si totiž neuvědomuje jednu věc. Zákon akce a reakce. Tím, že muž ženě toliko nepomáhal či nepomáhá, způsobuje fakt, že žena se naučí vše zvládat sama. Ano, bolí, mrzí to, štve to, a fakt že jo, ale zvládne to, protože prostě musí, ale časem zjistí jednu důležitou věc, že to už vše zvládá sama a v budoucnu zvládne i bez něho. To je to, co muž dělá špatně a vůbec si to neuvědomuje. Žije s pocitem, že ON nemusí, nechce, nenechá si vzít své pohodlí (TV, mobil, playstation, sport, pivko) a potřeby ženy jsou vedlejší, však má děti a domácnost. Takové je opravdu myšlení muže, když jsou malé děti, někdy i dospělé. Žena sama časem, pokud dobře pracuje a vydělává a zároveň zvládá domácnost a děti… začne si klást otázku a zároveň si dá odpověď…. musím? Nemusím. Už nemusím. A muž se diví. Dneska jsou na ženu kladeny v práci stejné nároky jako na muže. Holt musí muži začít doma fungovat, a pokud nechtějí a brání se, dříve či později je to začátek konce. Nelze aby jeden nesl tíhu domácnosti, dětí a práce a druhý jen tíhu práce. Dříve či později se to zhroutí.