Foto: Nextfoto, Václav Moravec a Oto Klempíř
KOMENTÁŘ / Ministr kultury Oto Klempíř u Václava Moravce vzal papír a začal kreslit lidskou postavu. Ministerstvo kultury popsal jako organismus.
Na In-Lifestyle nás na tomto příměru Oty Klempíře nezaujalo jen to, že z politické debaty díky němu vznikl další klip pro sociální sítě, které si na tom smlsnou. U ministra kultury se totiž jeho vyjadřování a jednání sleduje opravdu bedlivě. Když má veřejnost slyšet, jak chce člověk v čele resortu úřad vést, čeká obvykle něco jiného než improvizovanou lekci z anatomie.
Minuta, která měla vysvětlit celý resort
V rámci projektu Moravec známého moderátora dostal Oto Klempíř prostor říct, jak ministerstvo kultury chápe on sám. A tak začal kreslit lidskou postavu, která mu zabrala asi minutu. Hlava měla představovat kabinet ministra a jeho řídicí tým, srdcem byly příspěvkové organizace, žaludkem granty a finance. Pak přišla část, která spoustu lidí zarazila: za jeden ze smyslů existence resortu označil i to, co nazval sexem, tedy živé umění.
Upřímně řečeno, komický rozměr se tomu upřít nedá. Ministr kreslící panáčka a vysvětlující fungování státu přes hlavu, srdce a žaludek je scénka, která se lidem do paměti zapíše rychle. Jenže právě tady začíná problém. V politice totiž není důležité pouze zaujmout. Důležité je také přesvědčit veřejnost, že za výrazným vystupováním existuje konkrétní představa o tom, co má následovat.
Petr Pavel s prvňáčky zahájil nový školní rok. Čtenářky nadchl jeho elegantní outfit
A právě to je podle nás otázka, kterou podobné vystoupení nechtěně otevírá. Je originalita skutečně totéž jako srozumitelnost? A může být neobvyklá forma sama o sobě náhradou za obsah? U umělce bychom na podobný přístup možná reagovali úplně jinak. Umění může být provokativní, absurdní, nesrozumitelné nebo schválně přehnané. Ministr ale není na pódiu jen proto, aby vytvořil zapamatovatelný moment. Je tam proto, aby vysvětlil, co chce se svým úřadem dělat.
Kultura není performance, když jde o správu úřadu
Ministerstvo kultury má přirozeně blízko k prostředí, kde metafora, symbol nebo nadsázka dávají smysl. Jenže samotný úřad není umělecká instalace. Rozhoduje o dotacích, příspěvkových organizacích a pravidlech pro instituce, na nichž stojí divadla, galerie i knihovny. Pokud jeho šéf místo srozumitelné struktury nabídne hlavně výrazný příměr, část diváků se zasměje. Lidé z oboru ale mohou zpozornět úplně jinak.
Ne proto, že by ministr nesměl být originální. Právě naopak. Problém nastává ve chvíli, kdy se originalita stane hlavním obsahem komunikace. Politik může mluvit jinak než jeho předchůdci, může používat humor, metafory nebo i provokovat. Ve chvíli, kdy ale přijde řeč na fungování úřadu, musí být schopen přepnout z obrazného jazyka do konkrétní řeči. Co se změní? Kdy? Za kolik? Koho se to dotkne? A co bude dělat v případě, že se jeho plán nepodaří?
To jsou možná méně atraktivní otázky než kreslení panáčka, zároveň jsou ale podstatně důležitější. Veřejnost si může zapamatovat vtipnou scénku během několika sekund, ale důvěra v ministra se buduje úplně jinak. Vzniká z toho, že člověk postupně ukazuje, že rozumí svému resortu, zná jeho problémy a dokáže o nich mluvit tak, aby mu rozuměli nejen jeho vlastní příznivci, ale i lidé, kteří s ním nesouhlasí.
Panáček pobavil, ministerstvo ale potřebuje víc
Tady někde podle nás vzniká ona ostuda, o které se teď mluví. Ne v tom, že by zazněl skandální výrok v doslovném smyslu. Spíš v tom, že veřejné vystoupení ukázalo velmi nepříjemnou hranici mezi originalitou a dojmem nepřipravenosti. A ministr kultury by měl dobře vědět, že forma může být působivá, ale bez obsahu dlouho nevydrží.
Navíc žijeme v době, kdy se každé výraznější politické vystoupení okamžitě rozstříhá na sociální sítě. Z hodinového rozhovoru se může stát dvacetisekundové video, které už nikdo nezasadí do původního kontextu. Politik proto musí počítat s tím, že si veřejnost často nebude pamatovat jeho vysvětlení, ale jedinou výraznou scénu. Pokud je tou scénou kreslení panáčka a zmínka o sexu jako smyslu existence ministerstva, není těžké pochopit, proč se diskuse rychle stočila právě tímto směrem.
A možná je to nakonec největší problém celé věci. Klempíř nemusí mluvit jako každý jiný ministr a rozhodně nemusí rezignovat na vlastní styl. Pokud ale chce přesvědčit veřejnost, že jeho působení na ministerstvu má smysl, potřebuje vedle osobitosti nabídnout také něco mnohem méně efektního: jasnou vizi, konkrétní kroky a schopnost vysvětlit, proč právě tyto kroky považuje za správné. Protože ministerstvo se nakonec neřídí podle toho, jak dobře vypadá jeho šéf na obrazovce, ale podle toho, co se pod jeho vedením skutečně podaří změnit.
Co říkáte na výkres Oty Klempíře?
Autorský komentář redakce In-Lifestyle.cz
Přidejte svůj názor
Komentovat