Foto: Czeva / Creative Commons / Attribution-Share Alike 3.0, Trhové Sviny
O svůj příběh se s redakcí In-lifestyle.cz podělila naše čtenářka, která si chtěla postěžovat a trochu varovat ostatní, aby se nedostali do podobně nepříjemné situace jako ona sama. Dostat dům od rodičů je sice fajn, ale mezi sourozenci to může vyvolat zlou krev.
Čtenářka Jana (jméno bylo redakcí změněno) nám ve zkratce převyprávěla svůj příběh, který ji dostal do nepříjemné situace a vlastně ji připravil o sestru a bratra.
Příběh naší čtenářky
Když jsem se vdala, nastěhovali jsme se s manželem do domu mých rodičů. Moje sestra a bratr v té době měli už své rodiny a bydleli jinde. V té době jsme se s mými sourozenci vzájemně navštěvovali a podle všeho byli brácha i ségra rádi, že starost o rodiče padla společným bydlením na mě.
Dům jsme s manželem zrekonstruovali
Dům rodičů byl sice poměrně velký, ale za posledních x let se v něm nic neopravovalo a podle toho vypadal. S manželem jsme tedy dům postupně rekonstruovali. Něco se udělalo z našich úspor, něco manžel udělal sám a nakonec jsme si ještě vzali půjčku dvě stě tisíc, aby se vše dokončilo. Rodiče nám na rekonstrukci přispěli částkou sto tisíc. Ty peníze jsme použili na opravy v přízemním bytě, ve kterém žili.
Po celou dobu rekonstrukce sestra i bratr se svými rodinami jezdili na návštěvy. Něco občas pochválili, ale třeba okna, která jsme dali na barák se jim nelíbila a řeči měli i u dlažby na chodbě domu. Jinak ale byly naše vztahy stále v pořádku.
Rodiče dům darovali mě a manželovi
Po třech letech jsem si konečně mohla oddechnout. Opravy byly hotové. Rekonstruovat a do toho porodit a starat se o miminko bylo poměrně náročné.
Pak přišli rodiče s tím, že dům chtějí přepsat na mě a na manžela. Jen si v něm přáli nechat svůj byt na dožití. Chtěli to formou daru, aby se v budoucnu předešlo tahanicím o barák, jak říkal táta. „Vy jste do domu dali peníze, žijete tady a jednou se o nás třeba postaráte, tak je fér, že barák bude váš,“ říkal táta tehdy a maminka s ním souhlasila.
Jak se řeklo, tak se stalo. Dům formou daru rodiče převedli na mě a na manžela. Měli jedinou podmínku. Kromě doživotního práva užívání jejich bytu, což bylo naprosto v pořádku, chtěli, abych to sestře a bratrovi neříkala, že to mým sourozencům řeknou sami. Když jsem na to rodičům tehdy kývla, netušila jsem, jaké peklo to později přinese.
Během dvou let mi zemřeli oba rodiče
Pár týdnů po tom, co nám rodiče dům darovali, maminka vážně onemocněla. Šlo to strašně rychle. Dělala jsem, co jsem mohla. Maminka nechtěla umírat v nemocnici, a tak jsem se o ni starala doma. Nemusím říkat, že s tříletým prckem to nebylo jednoduché.
Když maminka po roce a půl umřela, tátu to hodně vzalo a vůbec nevypadal dobře. Moc tomu nepomohlo ani to, že se s úmrtím mámy sestra a bratr dozvěděli o tom, že dům je už skoro dva roky přepsaný na mě a na manžela. Svoji sestru a bratra jsem najednou nepoznávala. Na mě se dívali pohrdavě, na manžela vyloženě nenávistně. Co je nejhorší, podobně se tvářili i na tátu. Po mamince žádný majetek prakticky nezůstal. Společný účet, který s tátou měli byl na tátu, takže do dědictví šlo jen něco málo. Když po dědickém řízení sourozenci odjížděli, táta se jich ptal, kdy zase přijedou s vnoučátky na návštěvu. Tehdy mu ségra vrazila pomyslný nůž do srdce. „To nevím. A vůbec barák jste dali Janě (redakcí upraveno), tak ať se o tebe stará ona a ten její blbeček,“ řekla sestra tátovi, než za ní a za bratrem zapadli dveře.
Tři měsíce na to, táta dostal infarkt a umřel. Za ty tři měsíce za ním sestra ani bratr nebyli ani jednou.
Dědické řízení se neslo v duchu nenávisti
V dědictví byli nevelké úspory rodičů, zařízení jejich bytu a jejich osobní věci. Nábytek ani osobní věci sourozenci nechtěli. Pohřeb tatínka jsem zaplatila celý já s manželem a financí, které měli naspořené jsem se vzdala ve prospěch sourozenců. Jim to bylo ale málo.
Pořád se oháněli tím, že je rodiče podvedli, připravili o dědictví a já jsem je, podle nich, okradla.
Od smrti tatínka uběhl více než rok. Za celou dobu jsme se neviděli. Párkrát jsem jim zkoušela volat, nebo psát zprávu, ale bez odpovědi. Zřejmě to ještě nepřekousli.
Jak nemluví se mnou, tak ale s cizími lidmi mluví evidentně dost. Žijeme na malém městě a já několikrát v týdnu od sousedů poslouchám, jak jsem okradla sourozence o dědictví, jak tohle máma s tátou neměli dělat a jaký jsou sestra s bráchou chudáčci. Příběh naší rodiny nikdo nezná, ale každý má jasno. Někdy si říkám, že mi byl ten barák čert dlužný. I když mám svědomí čisté, tak stejně abych díky pomluvám sourozenců chodila kanálama. Sourozenci navíc ve svým pomluvách neustále vyhrožují tím, že to dají k soudu.
Příběh očima advokáta
Naše redakce oslovila advokátku JUDr. Ing. Kateřina Mencnerovou, aby se spolu s námi podívala na některé otázky, které se ve spojitosti s příběhem čtenářky nabízejí.
Mají v tomto případě sourozenci paní Jany šanci u soudu uspět? Projednával by se vůbec takový případ u soudu?
Pokud rodiče za života dům platně převedli pouze na jedno dítě, ostatní sourozenci na něj právní nárok nemají. Výjimkou by bylo, pokud by se prokázal důvod neplatnosti takové smlouvy (například duševní nezpůsobilost rodičů při podpisu nebo nátlak, který je ale hůře prokazatelný). Samotný pocit nespravedlnosti k úspěchu u soudu bohužel nestačí.
Jak zamezit pomluvám?
Pokud jsou pomluvy nepravdivé a poškozují čest či dobrou pověst, lze se bránit výzvou k omluvě nebo i žalobou. V některých závažnějších případech se může jednat dokonce o trestný čin, proti kterému se lze bránit podáním trestního oznámení.
Jak postupovat, aby k takové situaci, jako v příběhu čtenářky nedošlo?
Doporučuji před převodem nemovitosti vše otevřeně komunikovat se všemi dětmi a případně i sepsat dohodu mezi sourozenci.
Má majitel nemovitosti právo nechat její vlastnictví přepsat na jedno z dětí a další o tom ani neinformovat?
Ano, rodiče mají plné právo darovat svůj majetek, komu chtějí, a nikoho přitom nemusí informovat. I když to může vyvolat emoce, právně jsou v takovém kroku zcela svobodní. Děti nemají nárok na dar, ale pouze na dědictví, a to až po smrti rodičů.
Musí ostatním dětem „něco“ vyplatit, nebo nechat dědit?
Ne, pokud rodiče majetek darují za života, žádnou povinnost něco „dorovnávat“ nemají. Povinnost vyrovnat podíl může vzniknout až při dědictví – například v situaci, kdy je závětí odkázáno vše jednomu z potomků a druhému nic. Pak má opomenutý potomek nárok na tzv. povinný díl. V dědickém řízení ale musí nějaký majetek existovat. V tomto případě ale dům už do dědictví nespadal.
Zdroj: Autorský text
Vasi sourozenci maji pravdu, od vasich rodicu to bylo sproste.Veskere zle mezi detmi delaji rodice.
Když jsme dostali maminku do Domova senioru a vyklízeli její velký byt, zjistila jsem od sousedů, že byt již není její. Má sestra ji žádala o darování bytu, že já mám peněz dost a ona je potřebuje víc. Nakonec byt darovala synovci, který mi mojí částku, po prodeji bytu, vyplatil. Takže se byt dělil mezi tři osoby, místo mezi 2, jak by bylo ze zákona. Ano, souhlasím. nejvíc zlé mezi sourozenci, dělají rodiče.
moji rodiče to před stejným darováním probrali i s bratry a jejich partnerkami, přesto to jeden (nebo spíš jeho partnerka) nepřenesl přes srdce… nakonec z peněz určených na opravu domu otec věnoval pěknou částku na usmířenou a stejně se nic nezměnilo… ono starat se nechce nikdo, ale dědit, to by bylo něco…
Zažila jsem v podstatě totožnou situaci. Jen se jednalo byt a ne dům. Moji rodiče mi chtěli byt darovat, v podstatě proto, že jsem se o ně starala. Výhradně starala. Sestra za nimi jezdila 4 x do roka, na návštěvu. Ale je tady ještě jeden a to docela podstatný rozdíl. Já jejich dar nepřijala! Naopak, trvala jsem na tom, že byt jednu půjde normálně do pozůstalosti a každá dostaneme jeho polovinu.
Já se o rodiče nestarala k vůli majetku, ale proto, že jsem je moc milovala, měli jsme krásný vztah a moc pro mne znamenali.
Já vím, leckdo může říct, že jsem hloupá… Možná jsem. Ale jsem také spokojená sama se sebou. Sestra se o rodiče nikdy nestarala, ale byla a zůstala jejich dcerou. A vztahy jsou důležitější než peníze. Stejně mám mnohem víc než sestra, krásné vzpomínky na dny strávené s rodiči…
A co si jako rodiče mysleli?…že skrze darování domu jednomu oblíbenci v podstatě vydědí své další dvě děti a ty, že je za to budou milovat, jezdit navštěvovat a starat se o ně? Skutečnost, že oblíbené dítě bydlí s rodiči pod jednou střechou není nejmenší důvod pro „vydědění“ zbylých dětí. Pokud jedno dítě investovalo do rekonstrukce domu, mělo to být vyřešeno úplně jinak (aby se mu tyto náklady vrátily přiměřeně). Jinak naprosto chápu zbylé dva sourozence, že za takový podraz že strany rodičů o ně přestali jevit zájem. Majetek by se měl dělit spravedlivě (to vychází i z dědického zákona), pokud neexistuje nějaký závažný důvod k vydědění. A darování domu jen jednomu z potomků není nic jiného než praktické vydědění zbylých dvou (ačkoliv se to tak formálně nenazývá). Takže pak sice rodiče „plakali“ hezky, ale na špatném hrobě, protože sami způsobili svým dvěma neobdarovaným dětem poměrně podlé příkoří.
My to máme taky tak – dochovali jsme manželovy rodiče, jeho sourozenci k nám jezdili a dle možností se i o rodiče postarali, ale největší díl byl stejně na nás. Během života přepsali dům na manžela, jeho sourozenci dostali nějaké peníze, ale objektivně to nebyla třetina hodnoty domu. Který jsme my za své zrekonstruovali, ale i tak je to starý dům, pokoje jsou jinak než bych si představovala…
Ti, co tu spílají těm rodičům, že darovali dům jen jedné dceři jaksi asi nepřečetli článek řádně. Oni ti mladí, co u rodičů bydleli taky za své ten dům zrekonstruovali.
Když jsem odešel od rodičů (v dobrém), měl jsem jen dvě tašky. Pracoval jsem a vydělával, založil rodinu. Když moji rodiče přepsali dům na sestru, ani jsem necekl. Postarala se o rodiče a ti se nějak rozhodli, jak naloží s tím co si těžce vydřeli.
Pardon, kdo dal dětem právo automaticky si myslet, že mají právo na dědictví? Vychovali jsme je, zaplatili vysoké školy a koupili letenku do světa, někdy i na úkor našich vlastních snů. A oni začali žít svůj život, ve kterém jim občas rádi s něčím pomůžeme. A POZOR!, znám i případy, kdy to funguje obráceně, že děti vypomohou svým rodičům. Každý se musí ve svém životě vynasnažit nejen my, ale i naše děti a vůbec není jisté, co po nás, jejich rodičích zbyde.
Každý z nás má právo sám rozhodnout co udělá se svým životem a s tím, co za život nahromadil. Zaplatil za to svou prací.
Rodiče se zachovali moc špatně a reakci sourozenců rozumim.vse se dalo udělat jinak a vy jste neměla s tímto souhlasit.
Ona je to poměrně jednoduchá rovnice „nezájem rodičů o prospěch dvou neobdarovaných potomků = nezájem těchto dětí o prospěch rodičů“. Tak jako rodič nemá povinnost chovat se v souladu se zájmy svých dospělých dětí (rodič skutečně nemá povinnost darovat majetek férově, klidně celý ho může darovat svému oblíbenci, na rozdíl od dědického zákona, který tuto spravedlnost nařizuje), tak ale ani tyto děti nemaj povinnost jednat v souladu se zájmy rodičů. Tedy nad rámec povinného z jedné či druhé strany. Tady žádná zákonná povinnost z jedné či druhé strany porušena nebyla, pouze došlo ke vzájemnému zklamání v prospěch jednoho oblíbence, který shrábl vše a teď tady ještě naříká a hraje si na oběť. Pokud mu skutečně tolik záleželo na blahu svých rodičů, jak v článku tvrdí, měl se ozvat a říct rodičům „hele, to darování baráku jen mně není úplně fér, jako sourozenci jsme tři a fér je to přiměřeně rozdělit, s tím, že my si vezmeme víc o to, co jsme investovali do rekonstrukce“. Ale pokud se to nestalo, pak smolík. Jednoduchá rovnice, nedals = nedostals. A rodiče pak mohli plakat, naříkat a ještě se sami stavět do role poškozených chudáků. Tak jako se neobdarované dítě musí srovnat s nezájmem svých rodičů o jeho blaho (tedy s tím, že na rozdíl od oblíbeného dítka nedostalo nic), tak se musí zpátky se stejným přístupem nezájmu srovnat i daný rodič. Za mě zbytečně narušené vztahy, kdy kořen ovšem dle mého jasně vyvěrá z nespravedlnosti rodičů a jednoho zvýhodněného dítka, zřejmě tzv. golden child. Bohužel.