„Roky jsme dřeli na rekonstrukci domu rodičů,“ říká pan Jakub. Poté jim otec řekl, že v něm nemohou zůstat

Člověk někdy investuje čas do věcí a činností, které dělá z lásky k rodině. Jenomže rána přijde, když si příbuzný postaví hlavu.

Na náš redakční e-mail na In-Lifestyle dorazil příběh čtenáře Jakuba, který se chtěl podělit o zkušenost s rekonstrukcí domu rodičů a nevděkem, kterého se mu s bratrem dostalo. Spoléhat se na dobré slovo a nevyřčené úmluvy se ani v rodině nemusí vyplatit.

Všechno jsme měli s bráchou na hrbu

S bráchou jsme dvojčata, vždycky jsme drželi při sobě, a když rodiče začali mít problém udržet svůj starý dům, ani na chvíli jsme neváhali. Ten dům pro nás znamenal dětství, prázdniny, bezpečí. Navíc měl dva byty a podkroví, které jsme se rozhodli předělat na třetí, menší bytovou jednotku, takže jsme v tom viděli budoucnost. Pomůžeme jim, všechno zrekonstruujeme a jednou tam budeme žít všichni blízko sebe.

Nešlo o malou opravu. Byla to kompletní rekonstrukce. Střecha, rozvody, podlahy, okna, koupelny. Většinu jsme financovali sami, z úspor, půjček, z práce po večerech a víkendech. Naši rodiče byli velmi vděční. Plán byl jasný – dva byty pro nás s rodinami, jeden pro rodiče. Budeme nablízku, pomůžeme jim, až to budou potřebovat.

„Tchyně mi zazlívá potrat, kvůli ní jsem si prošla peklem,“ svěřila se paní Sandra. Její manžel ji vyhodil

Trvalo to skoro dva roky. Dřina, stres, ale i radost, když jsme viděli, jak se dům mění. Když jsme konečně stáli u hotového výsledku, měli jsme pocit, že jsme dokázali něco velkého. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli nim. Pak si nás táta zavolal. Řekl, že si musíme promluvit, a přišel s pořádnou jobovkou.

Nevěřili jsme vlastním uším

Prý by se do domu měl nastěhovat jeho syn z předchozího manželství s manželkou, dětmi i jeho tchyní. Nejdřív jsem si myslel, že jsem ho špatně slyšel. Vždyť o dům se nikdy nezajímal. Nepomohl ani korunou, ani jedním dnem práce. Sotva se kdy vůbec ozval tátovi, maximálně, když něco potřeboval. Jenomže byli zadlužení a majitel domku, který si pronajímali, už toho měl dost, takže jim neprodloužil smlouvu. Prostě problémy se jim lepily na paty.

Táta to každopádně myslel vážně. Řekl, že my jsme zajištění, máme práci i bydlení, zvládneme to. Jožka prý ne. A že mu a jeho rodině chce pomoct. Zase. Už několikrát mu půjčil peníze, které nikdy nevrátil. Vždycky to skončilo stejně. A i tak měl pocit, že mu musí dát další šanci. Tentokrát střechu nad hlavou.

Seděl jsem tam a nevěřil vlastním uším. Podíval jsem se na bráchu a viděl jsem, že to cítí úplně stejně. Ten dům jsme nebudovali jen rukama, ale i s představou domova pro naše rodiny. Ne jako záchrannou stanici pro někoho, kdo si toho neváží.

Brácha po chvíli jakoby rezignoval, ale já tentokrát neustoupil. Nezvyšoval jsem hlas, nehádal se. Prostě jsem řekl, že takhle to nepůjde. Že jsme ochotni pomoct, ale ne za cenu, že přijdeme o to, co jsme vlastníma rukama vybudovali. Poprvé v životě jsem se postavil proti rozhodnutí našeho otce. Ještě nevím, jak se to celé vyvine, ale jsem rád, že jsem si dokázal stát za svým.

Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě dopisu od čtenáře

Iveta Kohoutová

Trojlístek našich redaktorů doplňuje Iveta. Vrátila se na pozici redaktorky po mateřské dovolené a našim čtenářům přináší zajímavé informace o osobnostech, které se hřejí v záři reflektorů. Kromě rodiny se Iveta ráda věnuje malování obrazů a miluje adrenalinové sporty.