Raketa dopadla 300 kilometrů od hranic Česka: Debata o bezpečnosti sílí, lidé reakci premiéra ale nečekají

Ruská střela dopadla asi 300 kilometrů od českých hranic a znovu připomněla něco, co někteří berou občas jen jako vzdálené zahraniční dění. 

Tři sta kilometrů. Tak daleko od českých hranic dopadla ruská střela při dalším útoku na Ukrajinu, jak informovaly Novinky. Pro někoho alarmující zpráva. Pro jiného jen další položka v nekonečném zpravodajském proudu. Další den, další útok, další mapa, další červený bod. Na In-Lifestyle jsme se zaměřili na reakce lidí na tuto zprávu a jejich očekávání, jak k situaci přistoupí vláda Andreje Babiše.

Blízko je to už dávno. Jen jsme si pomalu zvykli

Lidský mozek neumí dobře pracovat s pomalu se přibližujícím nebezpečím. Evoluce nás naučila utíkat před šelmou, která stojí deset metrů od nás. Ne před hrozbou, která je dnes tisíc kilometrů daleko, zítra sedm set a za měsíc tři sta. Dokud není za oknem slyšet výbuch, spousta lidí má tendenci věřit, že se jich to vlastně netýká.

Psychologové tomu říkají normalizace, v tomto případě normalizace rizika. Čím déle něco trvá, tím více si na to zvykáme. Pandemie. Inflace. Válka. To, co nás první den šokuje, se za dva roky stane kulisou každodenního života. Tři sta kilometrů ale není daleko. V době řízených střel, dronů a balistických raket už vzdálenost přestává být tím, čím bývala. Z vojenského pohledu je to otázka minut. Jen lidská psychika stále počítá kilometry tak, jako bychom žili v době poštovních dostavníků.

Václav Moravec využil Babišův výrok o vzdělání Schillerové: Vášnivé debaty na sebe nenechaly dlouho čekat

Z reakcí pod články v médiích informujícími o dopadu rakety je ale vidět, že část lidí toto riziko přece jen vnímá. Jen mají pocit, že dokud „raketa nespadne nějakému politikovi přímo na hlavu“, nikdo vlastně reagovat nebude. 

Postoj vlády k válce na Ukrajině klid nepřidává

Česká vláda premiéra Andreje Babiše od svého nástupu opakuje, že chce především mír. Vojenskou podporu Ukrajině výrazně omezila a zdůrazňuje, že válka musí skončit diplomatickou cestou. Je to sdělení, které zní dobře. Kdo by také nechtěl mír? Jenže existuje otázka, která se s každou podobnou zprávou nabízí stále naléhavěji. Kolik kilometrů od českých hranic musí dopadnout ruská střela, aby se změnila nejen mapa, ale i politická rétorika? Pět set? Sto? Padesát?

Právě Andrej Babiš před třemi lety během prezidentské kampaně pronesl výrok, který se stal jedním z nejcitovanějších momentů celé volby. Na otázku, zda by Česká republika pomohla napadenému Polsku nebo pobaltským státům, odpověděl: „Ne, určitě ne. Já chci mír, nechci válku.“ Výrok tehdy podle iRozhlasu vyvolal mimořádně silné reakce doma i mezi spojenci v NATO, protože byl chápán jako odmítnutí principu kolektivní obrany. Následně sice vysvětlil, že principy spolupráce NATO respektuje, ale o jeho postoji to vypovědělo i tak dost.

Dnes už nejde o televizní debatu ani o předvolební slogan. Dnes je Andrej Babiš premiérem. Jeho slova nejsou hypotetickou odpovědí kandidáta. Jsou součástí bezpečnostní politiky státu.

Budíček nepřichází jedním výbuchem, ale sérií varování

Ironií přitom je, že samotná realita se politiků na jejich slogany neptá. Střely nelétají podle volebních programů. Nevybírají si, jestli zrovna probíhá summit, jednání vlády nebo tisková konference. Nepřestanou padat proto, že si přejeme mír. Přestanou až tehdy, kdy agresora někdo přesvědčí, že cena dalšího útoku bude příliš vysoká.

Možná právě proto je celá debata o pomoci Ukrajině od začátku vedena špatně. Nejde totiž jen o pomoc jedné napadené zemi. Jde o to, kde chceme, aby se zastavila hranice násilí. Na Dněpru? Na Visle? Na Odře? Nebo až na Moravě?

Historie Evropy není dějinami válek, které přišly zničehonic. Je dějinami válek, o nichž si lidé příliš dlouho mysleli, že jsou ještě dost daleko. Zpráva o střele dopadlé tři sta kilometrů od českých hranic je důležitější než jen jako další položka zahraniční rubriky. Připomíná totiž jednu nepříjemnou skutečnost. Nejnebezpečnější okamžik nepřichází tehdy, když se hrozba objeví. Ale tehdy, když si na její blízkost zvykneme natolik, že nás přestane znepokojovat.

Autorský text redakce In-Lifestyle.cz

Iveta Kohoutová

Trojlístek našich redaktorů doplňuje Iveta. Vrátila se na pozici redaktorky po mateřské dovolené a našim čtenářům přináší zajímavé informace o osobnostech, které se hřejí v záři reflektorů. Kromě rodiny se Iveta ráda věnuje malování obrazů a miluje adrenalinové sporty.