Foto: Freepik, mladší žena, ilustrační foto
Jedno přísloví říká, že tchyně a uzený, nejlepší jsou studený. Ačkoliv to zní celkem morbidně, naše čtenářka Věra. s tím souhlasí. Když pochopila, jak moc je její tchyně falešná, ukázalo se, že si za manžela vzala bačkoru.
Do naší redakce přišel příběh naší čtenářky Věry (jméno bylo redakcí změněno). Jak nám následně v telefonátu prozradila, po sepsání příběhu se jí konečně ulevilo a hodně toho pochopila. S laskavým svolením naší čtenářky, jsme se rozhodli její příběh publikovat.
Vdala jsem se a vypadalo to, že mám skvělou tchyni
S Petrem jsme se vzali po roce známosti. Já byla zamilovaná a Petr chtěl rodinu. Nastěhovali jsme se k rodičům Petra. Měli jsme samostatný byt ve druhém patře velkého domu a obrovskou zahradu. S rodiči Petra jsem vycházela dobře. Petrův táta byl dobrák od kosti a jeho máma byla milá ženská. Sice občas na můj vkus až moc, ale prostě v pohodě tchyně.
Stala se ze mě pečovatelka na plný úvazek
Půl roku vše fungovalo dobře. Navštěvovali jsme se jenom sporadicky a bydleli si každý ve svém. Jenže pak Petrův tatínek onemocněl. Snažila jsem se tchyni pomáhat, jak to jen šlo, ale bylo to čím dál tím náročnější. Když se to s Petrovým tátou zhoršilo, tchyně to už nezvládala. Fyzicky a hlavně psychicky. Pečovatelky doma nechtěla a já byla přes den v práci. „Ty Věro, nemohla bys nějaký čas zůstat doma a mámě s tátou trochu pomoct? Byl bych ti vděčný,“ řekl mi jednou večer Petr. Na můj dotaz, jestli s tím bude jeho maminka souhlasit, mi řekl, že je to její nápad. Tak jsem si v práci vyjednala neplacené volno a zůstala doma.
Paní Dana popsala, jak ji ochranka v obchodě neprávem zostudila. Podle advokátky nejsou policisté
Tchyně si konečně mohla oddechnout a zase třeba zajít s kamarádkou do kavárny, konečně si mohla dojít ke kadeřnici a pořád mi děkovala. Já jsem jí říkala, že děkovat nemusí, že ráda pomůžu. Taková idylka. Za pár dní jsem ale o tchána pečovala už jenom já. Tchyně už svého manžela ani neumyla a už doma ani nevařila. Byla skoro pořád někde v luftu. Mimo víkendy teda. Petr se v té době vracel z práce až večer a o výletech své matky nevěděl. Za tři měsíce tchán zemřel.
Tchyně předvedla, co dokáže
V den pohřbu se sjelo celé Petrovo příbuzenstvo. Tchyně strašně brečela, lomila rukama jak ve filmu a hroutila se. Každý ji litoval a mě to přišlo trošičku jako divadlo. Držela jsem ale jazyk za zuby. Celému příbuzenstvu tchyně líčila, jak se o svého manžela do poslední chvíle starala a jak moc pro něho udělala, když ho nechala dožít doma. O mě nepadlo ani slovíčko. Teda přede mnou.
Šla jsem na chodbu pro chlebíčky, abych doplnila talíře na stolech a v tom jsem zaslechla u vchodu do domu hlasy. Poznala jsem, že je to moje tchyně a jedna z jejích neteří. „To si představ, co to bylo, se o Karla starat. Denně podělanej, krmit jsem ho musela, no hrůza, ale tak co bych pro něho neudělala, že jo? A myslíš, že mi s ním ta Petrova trochu pomohla? Houby. Do práce nechodí, haranty nemá a místo aby mi pomohla, tak jen někde za chlapama,“ líčila své neteři a o mě se pokoušely mrákoty.
Měla jsem sto chutí na ní před ty dveře vletět a omlátit jí hlavu o futra, ale nechtěla jsem dělat scény v den tchánova pohřbu. Ve výsledku se mi tchyně za neúnavnou péči o jejího muže odvděčila jen zradou. Odnesla jsem chlebíčky na stůl, omluvila se, že mě bolí hlava a odešla nahoru k nám do bytu, kde jsem se rozbrečela.
Manžel mě v tom nechal
„Proč nejsi dole? To se přeci nehodí. Jestli tě bolí hlava, tak si vezmi prášek a pojď dolů, nemůžeme tam mámu nechat samotnou, vždyť víš, jak ji tátova smrt vzala,“ přišel mi říct můj skvělý, báječný, milovaný manžel. S brekem jsem mu řekla, co jsem nechtíc vyslechla. „To si ze mě děláš srandu, že jo? Tohle by máma přeci nikdy neřekla,“ bránil svoji mámu Petr a mě bylo ještě hůř. Petr prásknul dveřmi a sešel dolů.
Zastání žádné a tchyně v útoku
Ten den se ke mě už nevrátil. Přespal dole u mámy. Já usnula až nad ránem. Ubrečená, nešťastná, zklamaná a sama. Ráno jsem šla dolů ke tchyni. Srdce jsem měla až v krku, když jsem klepala na dveře. „No pojď dál, jen dál,“ slyšela jsem tchyni. V hlase měla ten samý tón, co jsem slyšela včera. Seděla u stolu, Petr vedle ní a zatímco ona se mi dívala do očí, Petr se díval do země.
„Tak ty o mě budeš vykládat takový nesmysly, jo? Co jsem ti jako udělala? Že se nestydíš, na pohřbu mého manžela mého vlastního syna štveš proti mě, že ti není hanba. Ale já moc dobře vím, o co ti jde,“ spustila na mě tchyně a já jen zírala.
„Ale já nikoho proti nikomu neštvu. Petrovi jsem jenom řekla, co jsem vás slyšela říkat,“ řekla jsem tiše. Dívala jsem se přitom na Petra, který mi nevěnoval ani pohled. „Tak Petře, řekni přeci něco? Proč bych si tohle jako měla vymýšlet?“ Celá situace mi přišla absurdní. Absolutně jsem nechápala, proč Petr jen mlčí, čumí do země a proč se mě nezastane. „No to my nevíme, proč si vymýšlíš takový nesmysly. Ale to mám za všechno,“ teatrálně vřískala tchyně a Petr tam dál seděl a čuměl do země.
Sbaleno za pár minut
Už nevím, jak dlouho jsem v té kuchyni stála jak ten trotl a jen nevěřícně zírala na muže, kterého jsem si vzala. Nepoznávala jsem ho. „Dobře, když mi Petře nevěříš, asi tu nemám, víc co dělat. Sice nechápu o co tvé mámě jde, ale fajn. Mějte se tady,“ a mazala jsem k nám nahoru. Do kufru jsem si naházela pár svých věcí, popadla klíče od auta a odjela jsem ke kamarádce.
Když mi za dva dny Petr volal, nezvedla jsem to. Další den se objevil u dveří bytu mé kamarádky, která mi poskytla dočasný azyl. „Věro, co blbneš proboha? Vrať se domů,“ vypadlo z něho místo ahoj. V klidu jsem se mu snažila říct, že tam se už nevrátím a chtěla jsem i vědět, proč se mě nezastal. A co myslíte, že mi na to řekl? „Já u toho nebyl, tak se tě nemůžu zastávat. Nezastával jsem se ani mámy. Vrať se domů, s mámou si to vyříkáte a zase bude všechno v pohodě…“
Nebylo. Domů jsem se vrátila za pár dní už jenom pro své věci v doprovodu kamarádky. Tchyně stála dole ve dveřích svého bytu a když jsem odcházela, tak na mě jenom zasyčela: „Doufám, že jsi spokojená. Petrovi jsi zničila život. Ani dítě si mu nedala. Já jsem se o svého muže starala skvěle. Ale tobě šlo vždycky jenom o prachy, to já moc dobře vím.“ Tenkrát jsem jejím slovům nerozuměla.
Petr se přišel omluvit za mámu
Pochopila jsem to až za pár týdnů, když jsem se sešla s Petrem v kavárně kvůli rozvodu. Na schůzku sebou přinesl takovou malou krabičku. „Nechci tě přemlouvat, vím, že jsem se tenkrát choval jako debil, ale tohle ti musím dát. Našel jsem to, když jsem u mámy dole maloval. Na krabičce je od táty napsané tvé jméno. Táta ti nechal řetízek a prstýnek po své mamince. Máma to těsně před pohřbem našla a nedokázala se smířit s tím, že ti to táta vlastně odkázal. Proto to všechno.“
Nechtěla jsem si to vzít, ale Petr na tom trval. Rozvod proběhl v poklidu a čas od času se s Petrem sejdu na kávu. Někdy, když si tak vzpomenu na tuhle etapu svého života, mám pocit, že to je jenom scénář k hodně blbé telenovele.
Zdroj: Autorský text, podklady od čtenářky
