Foto: Daniel Baránek / Creative Commons / Attribution-Share Alike 4.0, hroby na hřbitově, ilustrační foto
Pan Václav má dvě sestry. Po tatínkovi měl dědit pan Václav, protože sestrám dal tatínek peníze ještě za svého života. Věděli to všichni. Když ale tatínek zemřel, milované sestřičky si to představovaly jinak.
Do redakce In-Lifestyle nám napsal pan Václav. Jeho příběh máme brát jen jako smutný povzdech nad tím, jak dokáže dědictví lidi změnit. Jména zůstala na přání autora textu nezměněná.
Dům zdědí Vašek. A nebo taky ne
Je to pět měsíců, co mi umřel táta. Přišlo to nečekaně a hodně mě to vzalo. Podle doktora to byl masivní infarkt, ale snad prý netrpěl.
Když jsem to telefonoval sestrám, Vlaďka se rozbrečela a Dana řekla, že je jí to líto. Vztahy s tátou jsme měli všichni dobré a všichni tři jsme se u něho scházeli poměrně často. Táta si vždycky dělal legraci z toho, že až jednou umře, barák zdědím já, protože já jedinej budu mít prachy na to to udržovat a že to budu dávat k dispozici na rodinné sleziny. Všichni jsme mu to vždycky se smíchem odkývali. „Já to ale myslím vážně. Holky dostaly každá dost a barák má mít jen jednoho dědice. Tohle já si pojistím,“ říkával a my jsme mu vždy říkali, že na takové řeči je času dost. Jenže nebylo. Táta byl pořád zdravej jako rybička a cestu k notáři pořád odkládal, až se stalo, co se stalo.
„Myslela jsem si, že důchod bude dovolená,“ přiznala se paní Pavlína. Ukázalo se, že měla více šetřit

Sestry se předvedly hned na pohřbu
Vlaďka s Danou dorazily až na pohřeb. Ten jsem zařídil a zaplatil já. Byl jsem na tom finančně oproti nim mnohem líp, tak mi to tak přišlo normální a v pořádku. Když jsme se po pohřbu sešli v baráku, kde nás naši vychovali, myslel jsem, že posedíme, dáme si něco dobrého, z toho, co připravila má žena, zapijeme tátu a hezky na něho zavzpomínáme. Mé drahé sestřičky ale měly jiné plány.
„Hele brácha, kdy se bude řešit dědictví?“ vybafla na mě Dana chvíli potom, co jsme přijeli na barák. „To víš, nám se peníze z dědictví a za barák budou hodit, my na tom nejsme tak dobře jako ty,“ řekla mi k tomu Vladěna a já nevěřil vlastním uším.
„Proboha, holky, vždyť táta ještě ani nevychladnul. Kdyby neumřel, tak co? Na peníze z dědictví si snad můžete počkat a určitě to nemusíte řešit dneska,“ vyjel jsem na ně. Přišly mi v tu chvíli jako dvě harpyje. „Se nečerti a nemysli si, že ti ten barák zůstane. Táta u notáře sepsat závěť nebyl, to vím, takže barák se hezky prodá a vydělí třema,“ dál pokračovala Dana a mně se z mých vlastních sester udělalo zle.
Dědické řízení jako drama a konec rodinných vztahů
Po čase mi přišla pozvánka k notáři kvůli dědictví. Všichni jsme si mysleli, že táta závěť nesepsal, ale notář nás vyvedl z omylu.
Táta v závěti zmínil, jak už dřív dal mým sestrám nemalé peníze z prodeje domu po babičce, a také to, že mě odkazuje barák s přáním, abychom se alespoň jednou ročně všichni tři sešli a zavzpomínali na něj a na maminku. Peníze, které měl našetřené, rozdělil mezi nás tři rovným dílem. Auto odkázal svému sousedovi, nejlepšímu kamarádovi. Závěť sepsal přesně měsíc před tím, než nečekaně umřel. Já jsem měl v očích slzy, moje sestry měly ve tváři vztek.
Nemluví se mnou. Cítí se ukřivděné, ošizené, nebo okradené, nevím. Já mám svědomí čisté. Od táty, když žil, jsem si nikdy nic nevzal, holky od něho každá dostala půlku z prodeje baráku po babičce. Já jsem u toho tenkrát neprotestoval. Ony se teď mohly zbláznit. Každopádně já doufám, nebo spíš věřím, že se zase jednou v baráku po mém tátovi všichni tři sejdeme, posedíme, pokecáme a v dobrém zavzpomínáme na tátu.
Zdroj: Autorský text, Podklad od čtenáře