Foto: Freepik, starý muž, ilustrační foto
Děti by se o své rodiče na stará kolena, jak se říká, měly postarat. Někde ale ze strany dětí není zájem a starý, nebo nemocný člověk skončí v nějakém zařízení. Pan Pavel se o svého otce stará rád. Péče o tátu ale z ničeho nic zajímala i jeho sestry.
Příběh pana Pavla, který nám napsal do redakce, je o tom, že ne každá pomoc je z lásky. Sestry pana Pavla se chtějí starat o jejich otce. Z lásky k tatínkovi to ale není, bohužel. Jména jsme v redakci změnili.
Péče o tátu
Pan Pavel má dvě starší sestry, které jezdí za tatínkem zřídka. Prý nemají čas. Pan Pavel to má nastavené jinak. Jezdil minimálně jednou týdně a už rok jezdí denně. Přitom to všichni tři mají stejně daleko.
Před rokem tatínek na zahradě upadl, zranil se a když se vrátil z nemocnice, už se o sebe nedokázal pořádně postarat. Pan Pavel tak ke svému otci jezdí každý den po práci, jeho žena ráno a o víkendech jezdí oba.
Sestrám to bylo jedno. Neřešily to. Až do té doby, co si jejich bratr Pavel „vyběhal příspěvek na péči o otce“. Dostali sice jenom druhý stupeň, ale jak říká pan Pavel, je to lepší než drátem do oka. Když to sestry zjistily, okamžitě se ozvaly.
„První společné Vánoce jsem málem probrečela,“ říká paní Jana. Partner a jeho dcera netušili, co pro ni znamenají
Péči o tátu si vezmu na starost já, nebo já
Petru i Kláru mám rád. Pravda ale je, že se hodně změnily. Žádná z nich nouzí netrpí, ale hodně zpohodlněly.
Táta na umření není, to ne, ale zapomíná na léky, nezvládá sám hygienu, sám se neoblékne, neuklidí si, moc špatně se pohybuje, a to ještě jen s chodítkem. Chuť do života ho ale ještě naštěstí nepustila. S manželkou k němu tedy jezdíme na střídačku dvakrát denně. Za to si Jany strašně vážím, že mě v tom nenechala.
Nedávno za mnou přijely obě sestry a hned spustily: „Hele, brácha, jak to, že na tátu bereš peníze? To se ti to k němu jezdí, když za to máš prachy,“ ječela na mě Petra a Klára jí přizvukovala. Snažil jsem se jim vysvětlit, že ty peníze dávám hlavně na vitamíny pro tátu a z důchodu, že jsem mu nikdy korunu nevzal, že jsem z pečovnýho zaplatil sedátko do sprchy, mobilní záchod, masti, Jana, že přešla jen na částečný úvazek, aby tam mohla jezdit ráno, ale zbytečně.
„Jo, to určitě. Na tátu bereš tisíce a určitě ti dává i svůj důchod. Víš co? Tak k tátovi budu jezdit já,“ pokračovala hystericky Petra. „Taky můžu, já si to dokážu zařídit a ta tvoje Janička si aspoň nebude stěžovat, že musela na zkrácenej,“ zaznělo pro změnu od Kláry. Obě se o tátu chtěly najednou starat. Hlavně aby z toho něco měly. Lidi, já v tu chvíli viděl rudě.
„Tak jo, klidně. Jezděte k němu dvakrát denně. Umývejte ho, převlékejte ho, každou chvíli uklízejte počůraný záchod, uklízejte mu tam, vařte mu, proč ne. Ale varuju vás, jestli jednou jedinkrát k tátovi nedorazíte, nebo ho nepřevlíknete nebo tak. Věřte mi, že já to pro těch necelejch pět tisíc nedělám,“ houknul jsem na ty dvě harpyje.
Sestřičky už péče o tátu nezajímá
Princeznám sklaplo. „Tak nemusí se přeci dvakrát denně, mohla by tam jezdit pečovatelka,“ zvolnila Petra, a když jsem jí řekl, že tu by ale musela platit, její představa o snadných penězích se rozplynula. „A to jako dávají tak málo? Tak to nemůžu, to chápeš, viď?“ potichu špitla Petra a Klára raději neříkala nic. Bylo mi z nich na blití.
K tátovi teď přijedou sotva jednou za měsíc. Udělají si kafe a pak hned zase jedou. Mně je to jedno. S Jančou za taťkou jezdíme a je o něho postaráno. Kdybyste věděli, jak táta umí vyprávět, jak hodnej to je člověk, věděli byste, že ani já ani moje žena se o tátu nestaráme pro peníze. Mám svého tátu rád. A svoji ženu miluju a chci jí vzkázat, že má můj obrovský dík.
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě podkladů od čtenáře
