Foto: Freepik, žena, ilustrační foto
Do redakce nám napsala paní Gábina. Její příběh je o nevěře, a co hůř, je o nevěře, kterou odhalila třináctiletá dcera paní Gábiny. Paní Gábina se na manžela zlobí, ale zároveň se snaží, aby dcera tátovi odpustila.
Příběhy lidí, které se dostanou k nám do redakce, jsou někdy úsměvné, někdy smutné. Do té druhé části patří i příběh paní Gábiny. Nejsmutnější na tom podle ní je fakt, že to odneslo dítě, které za nic nemohlo.
Taková normální rodinka
Paní Gábina si myslela, že má krásnou spokojenou rodinu. Dařilo se jim, s manželem se měli pořád rádi. Bohužel, někdy náš život není tak ideální, jak si myslíme, že je.
Když vám uprostřed týdne dopoledne zavolá třídní učitelka vašeho dítěte, nevěstí to nic dobrého. Z telefonu jsem se dozvěděla, že dceři není dobře a mám si ji vyzvednout. Rychlá domluva v práci, hup do auta a už jsem to metelila ke škole.
Lucka byla úplně zelená. „No hezký, tak pojď. Odvezu tě domů, zajedu zpátky do práce odevzdat klíče a domluvím si tam na zbytek dne volno. Takhle tě doma samotnou nenechám,“ přivítala jsem dceru u auta. Evidentně nás dohnala střevní chřipka, co teď v okolí řádí, říkala jsem si cestou domů.
„Z mojí kamarádky se v důchodu stal úplně jiný člověk,“ popisuje paní Miluška. Kvůli nedostatku peněz si jen stěžuje
Dceru jsem jen vysadila u baráku a po ujištění, že to chvíli sama doma zvládne, jsem si jela do práce vyřídit volno.
Dcera přišla domů dřív a odhalila tátovu nevěru
Za chvíli už jsem zase spěchala domů, jen jsem se zastavila v lékárně. „Jsem doma, ty můj poblijónku. Jak ti je? Koupila jsem ti něco v lékárně, potom se ti uleví,“ halekala jsem na dceru z předsíně.
Dcera byla v pokojíčku, držela před sebou kbelík a brečela. „Co je? To ti je tak špatně? Nebo proč brečíš? To bude dobrý, udělám ti čaj, dám ti léky a bude dobře,“ říkala jsem jí potom, co mě pohled na její ubrečené oči úplně vyděsil. Jenže Lucka nebrečela proto, že by jí bylo až tak blbě. Brečela proto, že viděla něco, co rozhodně vidět neměla. Navíc nevěděla, jak a jestli vůbec mi to má říct.
„Mami, já, mě, nevím, promiň,“ soukala ze sebe brečící dcera a já byla vyděšená. Takhle jsem ji ještě neviděla. „Mami, on táta, táta, jak ti to mohl udělat?“ vypadlo z Lucky a já byla zmatená ještě víc. Pevně jsem Lucku objala a potichu se ptala, co se vlastně stalo.
„On, táta, on tady byl s tou, s ní, oni tady, je mi to líto, mami,“ řekla mi moje vlastní dcera a pak se ještě víc rozbrečela. Chvíli jsem ji uklidňovala a prosila, ať si lehne. Hned jak se položila, usnula.
Chudák holka
Dcera usnula a mně to začalo docházet. Rozházená postel v ložnici mi potvrdila, že jsem si zmatená a nešťastná slova Lucky vysvětlila dobře. Můj manžel byl u nás v ložnici s milenkou a dcera je u toho viděla. Panebože.
Za chvíli dorazil manžel. „Gábino, jak je Lucce? Tohle jsem nechtěl,“ řekl mi mezi dveřmi. „Co jsi nechtěl? Aby tě u toho viděla naše dcera? Nechtěl jsi to s ní dělat v naší ložnici? A nebo jsi nechtěl mít milenku a podvádět mě? Cos do prdele nechtěl?“ křičela jsem na něho a připadala jsem si úplně zoufalá.
Manžel se omlouval, prosil, škemral, tvrdil, že to byla náhoda a jenom jednou. „Nedokážu ti odpustit. Nedokážu ti odpustit, že to nejvíc odneslo naše dítě. Starej se v první řadě o to, aby ti odpustila naše dcera. Vše ostatní budeme řešit až potom,“ řekla jsem už tiše.
Je to pár týdnů a všichni se snažíme. Musíme. Já musím kvůli dceři. Kdybych vše řešila radikálně hned, ti dva by si k sobě cestu zpátky nikdy nenašli. Je to lepší, bude to dobré, co ale bude s naším manželstvím, to zatím nevím.
Zdroj: Autorský text redakce In-lifestyle.cz na základě podkladů od čtenářky
