Foto: Freepik, žena s nadváhou, ilustrační foto
Nadváha lidskému tělu neprospívá a zjednodušeně řečeno, neprospívá ani psychice. Člověk s nadváhou není spokojený sám se sebou. Zrovna tak se cítila paní Eva. Když pak na sobě začala pracovat, její manžel to viděl jako problém.
Do redakce napsala paní Eva. Naše čtenářka celý život bojuje s nadváhou a za poslední rok se dostala až do fáze těžké obezity. Po několika nehezkých příhodách se ale rozhodla, že s tím konečně něco udělá. Ne jen něco, ne jen tak nějak, ale pořádně, radikálně a s odbornou pomocí. A daří se jí. Váha klesá. Zároveň se jí ale rozpadá manželství.
Nadváha je problém
Bylo mi třiačtyřicet, měřila jsem 168 centimetrů a vážila jsem 108 kilogramů. Vždy jsem měla kila navíc, ale během několika posledních let se váha stále zvyšovala. Neměla jsem pocit, že se přežírám, ale znáte to: stres, špatná strava, rychlé zajídání hladu nevhodnými potravinami a pak noční vlčí hlad. Hodně tomu pomohlo, to teda v uvozovkách, že jsem měla na prd, nebo spíš neměla, pitný režim.
Když se pode mnou rozlomila plastová židle u ségry na grilovačce a když se se mnou převrátila lavička na hřišti, kde byla půl vesnice, jenom proto, že jsem si sedla na kraj, něco se ve mně zlomilo. Uvědomila jsem si, že neujdu větší vzdálenost bez zadýchání, došlo mi, že se mi blbě zavazují tkaničky, že se v mém případě dobíhání na autobus rovná sebevraždě, a rozhodla jsem se, že s tím něco udělám. Udělám, ale pořádně. Žádné hladovění, žádné neověřené diety.
„Manželka mě po rozvodu jenom využívá,“ posteskl si pan Jaroslav. Chtěl pomáhat, ale teď už to přehání
Těžký začátek, ale výsledky
Začít nebylo snadné. Nejdřív mi to muselo dojít v hlavě. Pak jsem musela začít dodržovat pitný režim a upravit jídelníček s pomocí nutričního poradce. Zvyknout si nebylo snadné, ale já jsem fakt chtěla a vydržela jsem. Cvičení ze začátku moc nešlo, takže první dva tři měsíce jsem jen chodila na svižné procházky. Pak přišlo cvičení a po půl roce jsem zašla poprvé do posilovny. Váha ukazovala o šestnáct kilo míň. Cítila jsem se šťastná, motivovaná a makala jsem na sobě.
Za chvíli jsem se dostala na 85 kilo a rozdíl byl fakt velkej. Neměla jsem ambice stát se modelkou, ale chtěla jsem se dostat k sedmdesáti. Čím jsem byla spokojenější a motivovanější, tím byl můj manžel podrážděnější. „To už jdeš zase cvičit? Nepřeháníš to už?“ ptával se mě, i když jsem doma měla všechno v cajku a on byl s dětmi.
Manžel žárlí a hrozí rozvodem
Manžel se mi ze začátku posmíval, nevěřil mi. Pak ale viděl výsledky. Místo aby mě chválil, začal mě shazovat, občas i urážet a žárlit. „To by mě zajímalo, pro koho chceš být hubená. Já jsem si tě bral se špekama, tak kvůli mně přece nehubneš. Nejspíš v tom bude milenec, že jo?,“ slýchávala jsem často.
Teď už jsme ve fázi, že mi manžel zakazuje chodit do posilovny. Kupuje mi čokolády a jiné laskominy a nutí mě, abych s hubnutím přestala. „Jestli ještě sundáš jediné kilo, tak jdu od tebe. Měl jsem ženskou, které bylo všude plno a teď? Přestaň s tím,“ říká mi a fakt u toho nešeptá.
Štve mě to. Nechápu ho. Kdyby byl tlustý, řekla bych si, že žárlí, že já hubnu, ale on má postavu dobrou. Pořád ještě nejsem štíhlá, takže pořád má za co chytit a do čeho plácnout, takže ho nechápu. Každopádně já už zpátky nic nabírat nechci a nebudu. Chci naopak ještě něco shodit, i kdyby to mělo znamenat, že se se mnou manžel rozvede. Co taky s chlapem, který neumí podpořit a naopak bravurně člověka jen podráží. Nebo to vidíte jinak?
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě e-mailu od čtenářky
