Foto: Česká televize (se souhlasem), Jindřich Plachta
Když se dnes mluví o hvězdách stříbrného plátna, Jindřich Plachta (†52) do takového výčtu bezesporu patří. Jeho herecký talent nestál na okázalosti. Spíš na zvláštní kombinaci laskavosti, rozpaků a přesnosti, která funguje i po desítkách let.
Při návratu k jeho filmům si redakce In-Lifestyle.cz znovu všimla jednoho zajímavého paradoxu. Plachta na plátně často působil jako muž, který už má něco za sebou, a právě proto dostával role starších pánů, profesorů, úředníků nebo dobrosrdečných patronů. A to i ve chvíli, kdy mu v reálu bylo o polovinu méně, než jeho filmové postavě.
Jindřich Plachta byl úspěšný, ale nesmělý herec
Podle portrétu v dokumentu Hvězdy stříbrného plátna se Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle, narodil 1. července 1899 a zemřel 6. listopadu 1951. Jeho kariéra se rozprostřela mezi divadlo, film i literaturu. Na Wikipedii je uvedeno, že natočil celkem 113 filmů. Už to samo o sobě vysvětluje, proč se jeho tvář tak pevně zapsala do české kulturní paměti.
Jindřich Plachta se původně jmenoval Šolle. Příjmení Plachta si zvolil podle své přezdívky, která se s ním táhla už od studentských let. Tehdy mu jeho maminka ušila plášť, který mu byl ale velký. Tehdy na něho údajně jeden z profesorů zavolal „Kam s tou plachtou?“.
Jak by dnes vypadal herec Tomáš Holý: Podle umělé inteligence by byl v 58 letech stále sympaťák
Role, které z něj udělaly legendu
K jeho nejznámějším filmovým postavám patří bez debat profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše z roku 1939. Diváci si ho pamatují dodnes. Právě tahle role dobře ukazuje, proč Plachta tak často hrál o generaci starší muže. Měl v sobě přirozenou autoritu bez tvrdosti a lidskost bez sentimentu. Na plátně proto působil naprosto věrohodně a uvěřitelně.
Jak uvádí Wikipedie, filmovou hvězdou se stal už na začátku třicátých let po snímcích s Vlastou Burianem a po filmu Muži v ofsajdu. Výraznou stopu zanechal také jako detektiv Klubíčko ve filmu Vražda v Ostrovní ulici, který byl podle stejného zdroje prvním filmem natočeným v ateliérech A-B Barrandov. To není jen položka do filmografické tabulky, ale kousek historie českého filmu.
Za připomenutí stojí i tituly jako Bílá vrána, Nebe a dudy, Městečko na dlani, Advokát chudých nebo U pěti veverek. V každém z těchto filmů byl trochu jiný, ale jedno zůstávalo pořád stejné. Uměl být komický i dojemný zároveň, a to rozhodně není výsada všech herců.
Přesvědčivě hrál starší postavy
Tohle je detail, který dnes možná působí ještě zajímavěji než tehdy. Plachta nebyl typem romantického idola první republiky. Místo toho si vytvořil jiný model filmové hvězdy. Člověka, který vypadal důvěrně, trochu unaveně, trochu roztržitě, ale lidsky velmi blízký. Proto mu diváci uvěřili profesora, úředníka či dobráckého podivína i v době, kdy byl ve skutečnosti podstatně mladší.
Sláva na plátně, skromnost mimo něj
Ve třicátých letech byl řazen mezi šest nejslavnějších filmových hvězd své doby. Přesto několikrát odmítl angažmá v Národním divadle a přijal je až později, navíc jen na jednu sezonu. Tahle zdrženlivost k němu vlastně sedí. U Plachty sláva nikdy nepůsobila jako cíl sama o sobě.
Zajímavý je i jeho poválečný divadelní život. Ve skupině nazvané Divadlo pod Plachtou vyjížděl na venkov se zájezdovými představeními a soubor odehrál 70 představení, než byly cesty kvůli jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu ukončeny. I v tom je kus herce staré školy. Nehrál jen pro velká města, ale i pro publikum mimo hlavní scénu.
Jindřich Plachta zůstává připomínkou doby, kdy se hvězda nepoznala podle skandálů, ale podle toho, jestli si ji divák nese v paměti ještě po letech. A v jeho případě to platí beze zbytku. Stačí pár minut na obrazovce a je jasné, proč se o něm mluví jako o jedné z největších osobností českého stříbrného plátna.
Autorský text redakce In-Lifestyle.cz
Přidejte svůj názor
Komentovat