Foto: ČTK, prezident republiky Petr Pavel při novoročním projevu
Rozhodnutí Ústavního soudu ve sporu o účast Petra Pavla na summitu NATO spustilo ostré reakce. Většina politiků ho nejspíš nečekala.
Dlouho se táhnoucí spor o to, jestli se prezident Petr Pavel nakonec zúčastní summitu NATO v Ankaře, se během několika posledních hodin rozrostl do mnohem většího problému, jak jsme v redakci In-Lifestyle.cz zaregistrovali. Tady už nešlo jenom o pravomoci Hradu a vlády, ale také o to, kam až jsou někteří politici vůbec schopni zajít ve chvíli, kdy soud rozhodne jinak, než čekali (nebo než by si představovali). Můžeme mluvit i o zadupávání demokracie.
Právní spor přerostl v politickou hysterii
Ústavní soud rozhodl, že vláda musí prezidentovi umožnit účast na summitu NATO v Ankaře. Tím se rozjela série mimořádně ostrých reakcí. Andrej Babiš verdikt označil za absurdní a kritizoval i to, jak rychle vlastně soud rozhodl. „Překvapuje mě, že Ústavní soud nám nedal žádný prostor se k žalobě pana prezidenta vyjádřit. Zahraniční politiku má hájit vláda, která je za ni odpovědná, rozhodnutí jde proti zájmům České republiky,“ řekl pro iDnes.
Filip Turek zašel ještě dál, když tvrdil, že Ústavní soud prý potvrdil, že by neměl existovat. A Petr Macinka mluvil dokonce o pokusu o ústavní puč: „Pan prezident situaci dramaticky vyeskaloval, vnímám to jako akt nepřátelství.“ Takový slovník doslova zpochybňuje samotný rámec demokratického státu. Jakmile politik prohraje spor a místo právních argumentů začne útočit na legitimitu soudu, vypovídá to spíš o jeho vlastním vztahu k pravidlům než o soudu samotném.
Václav Moravec se pochlubil svým platem v ČT: Fanoušci už se nediví, že chtěl jít po vlastní ose
Je fér říct, že spor o zahraniční politiku a složení delegace není žádná drobnost. Premiér i vláda mohou mít na rozsah prezidentské role jiný názor než Hrad. Od toho ale existují instituce, které podobné střety rozhodují. Proto je podstatné, co zaznělo po verdiktu. A že třeba Filip Turek pro Seznam Zprávy uvedl, že Ústavní soud předvedl „bezbřehou neobjektivitu“ a že by „neměl existovat“, to už není kritika konkrétního rozhodnutí. Je to výpad proti instituci, která je jednou z pojistek ústavního systému. Politik může říct, že s verdiktem nesouhlasí. Jakmile ale začne naznačovat, že soud jako takový je zbytečný, hraje si s ohněm.
Důvěra lidí ve stát může zmizet snadno
Běžný čtenář si z podobných výroků neodnese jemný ústavněprávní detail. Spíš si odnese jednodušší zprávu: soudy jsou podjaté, pravidla neplatí, a kdo prohraje, může systém prostě jen tak označit za nepřítele. To je nebezpečně krátká cesta k tomu, aby lidé vlastně přestali věřit, že spory mají řešit instituce a ne síla, nátlak nebo křik.
Andrej Babiš namítal, že vláda nedostala prostor se vyjádřit a že zahraniční politiku má hájit kabinet. To už je alespoň politicky srozumitelná námitka. Jenže i tady platí, že mezi nesouhlasem a delegitimizací je rozdíl. Označit rozhodnutí za absurdní je jedna věc. Vytvářet dojem, že soud jednal skoro spiklenecky, už je věc druhá.
Fialova reakce nebyla jen rýpnutí. Byla to obrana mantinelů
Do celé věci vstoupil i Petr Fiala. Na sociálních sítích napsal, že jsme svědky bezprecedentních útoků na nezávislost justice od Motoristů a SPD, a vyzval premiéra, aby své partnery zklidnil. Ať už má kdo na Fialu jakýkoli politický názor, v tomhle bodě mířil přesně. Fiala už jednou řekl, že Filip Turek podle něj do vlády nepatří a že jde i o střet o charakter demokracie. Zní to tvrdě, jenže po posledních výrocích Turka už to nepůsobí přehnaně. Kdo lehkovážně mluví o rušení Ústavního soudu, ten opravdu neukazuje cit pro demokratické brzdy a protiváhy.
Hádky jsou do jisté míry v demokracii normální. Spor o cestu na summit NATO je však aktuální a politicky až moc výbušný. Ještě důležitější než samotný verdikt ale je, co po něm následovalo. Jestli tahle epizoda něco ukázala bez příkras, pak to, že demokracie se nerozpadá jen velkými činy, ale i slovy, která mají lidi naučit nedůvěřovat vlastním institucím.
Přidejte svůj názor
Komentovat