Foto: Národní divadlo / Creative Commons / Attribution-Share Alike 4.0, Josef Kemr
Josef Kemr proslul jako Bohouš z Chalupářů i děda Komárek, soukromě ale žil překvapivě tiše. Jeho velkou vášní byly starožitnosti, které sháněl v antikvariátech, starožitnictvích i po vesnicích během natáčení.
Josef Kemr zemřel již před více než třiceti lety, přesto zůstává výraznou osobností českého, resp. československého filmu. Jeho soukromý svět přitom ničím nepřipomínal život celebrit, měl v něm pevné místo řád, víra, jistá uzavřenost, ale také sběratelská trpělivost. U Kemra nešlo o drobnou zálibu na nedělní odpoledne, což bychom na In-Lifestyle rádi připomenuli. Staré věci vyhledával dlouhodobě a s pozorností člověka, který se na ně nedívá jen jako na dekoraci.
Herec, kterého si publikum spojuje s televizními klasikami
Josef Kemr se narodil 20. června 1922 v Praze a zemřel 15. ledna 1995, uvádí Národní divadlo. Filmových a televizních rolí po něm zůstalo mnoho, pro široké publikum je ale pořád hlavně Bohoušem Císařem z Chalupářů a dědou Komárkem z filmu Na samotě u lesa. Podstatná část jeho práce se odehrávala také na jevišti. Od roku 1965 patřil do činohry Národního divadla a zůstal tam až do konce života.
Jeho začátky přitom nebyly nijak přímočaré. Podle dostupných životopisných údajů vystudoval obchodní školu a k profesionálnímu herectví se dostal za války, když nastoupil ke kočovné společnosti A. Budínské-Červíčkové. Možná i odtud pocházel jeho cit pro věci, které už něco zažily a nenesly na sobě jen patinu, ale i kus lidského používání.
Miloš Zeman prozradil, jak vysoký bere důchod: Jeho doživotní renta a náhrada je však mnohokrát vyšší
Malostranský byt proměnil v osobitou sbírku
Kemr žil na Malé Straně a svůj byt časem zaplnil starožitnostmi. Nebylo to pár vybraných kousků, které mají dobře vypadat na polici. Podle Aktuálně.cz vyhledával předměty s příběhem a uměl o jejich původu dlouze mluvit. Přitahoval ho starý nábytek, obrazy, drobné užitkové věci i hospodářské vybavení, které by jiný člověk možná nechal ve stodole a dál o něm nepřemýšlel.
V tom byl jeho sběratelský zájem trochu jiný než u řady kolegů. Někdo sbíral knihy, jiný obrazy nebo porcelán. Kemra zajímaly i obyčejnější předměty: truhly, židle, venkovské náčiní, věci denní potřeby se stopou řemeslné práce. Nehonil se jen za cenou. Spíš hledal výraz, původ, charakter. A někdy patrně i ten zvláštní pocit, že věc ještě neřekla poslední slovo.
Se starožitnostmi nepřestal ani během natáčení
Zálibu si nosil i do práce. Když byl mimo Prahu, volné chvíle využíval k obcházení okolí. Vyptával se místních na staré věci a vracel se s nálezy, které by člověk u známého herce úplně nečekal. Jednou si měl odvézt dokonce trakař. Kromě toho byl známý tím, že opravoval kapličky. V tom z
Kemr nepůsobil jako člověk odtržený od běžného života. V jeho rolích byla cítit zkušenost, pozorování detailu a respekt k prostředí, z něhož postavy vyrůstaly. Bohouš z Chalupářů i děda Komárek byli uvěřitelní také proto, že divák měl pocit: tenhle člověk ví, co mají obyčejné věci cenu. Přitom on sám byl Pražák bez většího vztahu k chalupaření či přírodě, jak zaznělo v dokumentu Dva chrámy Josefa Kemra.
Víra, jeho postoje a sběratelství držely pohromadě
O Josefu Kemrovi se často píše v souvislosti s jeho hlubokou vírou a také s odstupem od komunistického režimu. Ve zmíněném dokumentu jeho známí připomínají třeba i odmítavý dopis k titulu zasloužilý umělec či fakt, že po okupaci v roce 1968 si na protest nechal narůst vlasy a jezdil provokativně na mopedu, ještě v dlouhém kabátu amerického typu.
Kemr byl zkrátka svůj, muž pevných názorů a pronikavého pohledu. Staré věci pro něj nejspíš nebyly jen estetickým potěšením. Nesly paměť, návaznost a kus poctivé práce. Slavný herec, který mohl mít doma ledacos, dával přednost předmětům, jež přežily své původní majitele a pořád měly smysl.
Autorský text redakce In-Lifestyle.cz
Přidejte svůj názor
Komentovat