Za socialismu bral za koncerty „slušné peníze“: Z výdělků ale Daliboru Jandovi velkou část sebral stát

Dalibor Janda se po letech vrátil k období, kdy patřil mezi největší hvězdy československého popu. Nejvíc mu přitom tehdy nevydělávaly koncerty, ale desky, které šly na odbyt doslova po stovkách tisíc.

K letošnímu roku se váže jedno kulaté výročí. Od chvíle, kdy se Dalibor Janda poprvé vyšvihl mezi absolutní špičku ankety Zlatý slavík, uběhly čtyři dekády. Při tomto návratu do minulosti otevřel i téma, které bývá u hvězd minulého režimu pro čtenáře skoro vždycky nejzajímavější: kolik se tehdy dalo vydělat. I nás na In-Lifestyle odpověď zajímala.

Sláva přišla rychle a změnila i to, jak se k němu chovalo okolí

Janda, který se podle dostupných biografických údajů narodil v roce 1953, patří k výrazným tvářím českého popu 80. let. Jeho hudební začátky byly přitom náročné, musel si přivydělávat prací na letišti, pak nějakou dobu vystupoval ve Švýcarsku. „Bylo to docela náročné, ale na druhou stranu jsme v té době dostávali slušné peníze. Když jste tady v Česku za koncert dostala honorář tři čtyři stovky a ve Švýcarsku vám měsíčně zaplatili dva a půl tisíce franků, tak to byl opravdu rozdíl,“ řekl již před časem pro iDnes. 

Když pak ale prorazil, jeho příjmy se i v Čechách o hodně zlepšily. V aktuálním rozhovoru pro CNN Prima NEWS připomněl, že ještě v roce 1983 byl ve Zlatém slavíkovi až na 50. místě. O dva roky později už byl druhý a v roce 1986 poprvé vyhrál. Popsal i proměnu zákulisí: zatímco dřív ho prý řada kolegů přehlížela, po raketovém vzestupu ho najednou zdravili všichni.

Josef Carda otevřeně o svém důchodu: Dosáhl potřebného věku, ale kvůli byrokracii žádný nedostal

Je to drobná vzpomínka, která ale vypovídá o fungování tehdejší popové scény, kde popularita rozhodovala téměř o všem – od počtu vystoupení až po zájem vydavatelství. Janda mluvil o tom, že jezdil i dvacet koncertů měsíčně a hrál velké haly. Jenže právě tady přichází moment, který dnes může řadu lidí překvapit.

Největší peníze nepřineslo pódium, ale vinyly

Za koncerty totiž podle svých slov nebral žádné závratné částky. V rozhovoru uvedl, že za jedno vystoupení dostával 600 korun, a to i ve chvíli, kdy se pražská Sportovní hala vyprodávala dvakrát za den. Pokud odehrál dvě show, znamenalo to 1 200 korun denně. Na papíře to nevypadá úplně špatně, jenže ve srovnání s popularitou a návštěvností to byla spíš pevně daná socialistická realita než hvězdný honorář.

Skutečný rozdíl dělaly až prodané desky. Janda uvedl, že album Hurikán se prodalo v nákladu 360 tisíc kusů. Jedna deska stála zhruba 50 korun a jemu z každého kusu připadalo asi 4,5 až 5,5 procenta, tedy přibližně 4,50 koruny. Při uvedeném nákladu mohl jen autorský a interpretační podíl vycházet na částku okolo 1,6 milionu korun před dalším dělením a odvody. Na poměry druhé poloviny 80. let to byla suma, která musela působit skoro nereálně. Janda sám uvedl, že tehdy nemohl nuly ani spočítat.

Paradox socialismu

Na jedné straně stát držel umělce v pevném systému a koncertní honoráře nepouštěl moc vysoko. Na straně druhé masově prodávané gramodesky dokázaly populárním zpěvákům přinést opravdu velké peníze. Janda navíc připomněl, že další podíl měl i jako autor hudby. Uvedl, že autorská složka činila 9 procent z desky, přičemž dvě třetiny připadaly skladateli a třetina textaři.

Právě tato kombinace vysvětluje, proč mohl být rozdíl mezi běžným platem a příjmy úspěšného hitmakera tak propastný. Sám zpěvák srovnal svou situaci s dobou, kdy pracoval jako zámečník v Sigmě v Hranicích a bral 1 700 korun měsíčně. O to silněji pak musel působit přechod do světa, kde jediný úspěšný titul přinesl násobně vyšší částky než roční mzda v továrně.

Stát si z úspěchu bral své a někdy chtěl ještě víc

Nejzajímavější část Jandova vyprávění ale možná není v samotných číslech. Mnohem výmluvnější je jeho poznámka, že po něm tehdejší režim chtěl polovinu vydělaných peněz věnovat státu. Zároveň tvrdil, že z každé desky za 50 korun inkasoval stát přibližně 40 korun. To je přesně ten okamžik, kdy je vidět mechanismus tehdejší kultury: slavný interpret mohl vydělat hodně, ale systém měl potřebu jeho úspěch kontrolovat, přerozdělovat a hlídat i politicky.

Janda podle svých slov reagoval přes právníka a argumentoval tím, že peníze používá na další hudební rozvoj, vzdělávání a vybavení studia. I to je detail, který do celé věci vnáší trochu střízlivější pohled. V 80. letech totiž nevydělávali jen interpreti, ale zároveň investovali do aparatury, cestování i techniky, která nebyla levná a často ani snadno dostupná.

Po letech tak jeho vzpomínka nepůsobí jako nostalgie po zlatých časech. Spíš jako připomínka, že za socialistickou slávou se skrýval dost zvláštní mix obrovské popularity, omezených pravidel a finančních paradoxů. Dalibor Janda tehdy porazil i Karla Gotta a stal se symbolem své éry. Jenže když dnes mluví o penězích, je z toho slyšet ještě něco dalšího — že skutečný úspěch se tehdy nepočítal jen potleskem, ale i tím, kolik z něj člověku systém vůbec dovolil udržet.

Autorský text redakce In-Lifestyle.cz

Richard Touš

Richard skvěle doplňuje tým naší redakce. Po letech v zahraniční redakci zakotvil v našem magazínu. Specialitou Richarda je vše okolo filmu a herců. Také ovšem sleduje vše, co se ve světě showbyznysu děje. Naši čtenáři jistě ocení jeho neotřelý pohled na svět showbyznysu. Ve volném čase nejčastěji vyrazí na ryby. Rád a dobře vaří.