Foto: DMCGN / Creative Commons / Attribution 4.0, prodejna Lidl, ilustrační foto
Do redakce nám přišel příběh, který dost možná znají některé další maminky a možná i tatínkové. Někdo může propadnout čirému zoufalství, když dítko prostě nespolupracuje. Vztekající se dítě v supermarketu na podlaze je zlý sen mnoha rodičů.
Jak píše čtenářka magazínu In-Lifestyle, své děti milujeme, ale nikdy dopředu nevíme, co všechno s nimi zažijeme. V tomto příběhu se ukázalo, že lidskost a solidarita někdy dokáží zázraky. Jména v příběhu byla redakcí změněna.
Příběh o lidskosti a pochopení
Čtenářka, říkejme jí třeba paní Tereza, se nám svěřila se svým zážitkem ze supermarketu. Na začátek upozorňuje, že má fungující rodinu a dvouletý syn Matyáš je zdravé a spokojené dítě. Paní Tereza není úplně zastáncem volné výchovy dětí, ale snaží se být tolerantní rodič. Scéna, která se odehrála v supermarketu a kterou nám paní Tereza popsala, je jako vystřižená z brožury na mateřství. Můžete se snažit sebevíc, ale i tak vám občas děti přichystají horkou chvilku.
Syn je moc hodné dítě, ale nespinkal
Mám dvouletého syna a myslím, že každý, kdo má nebo měl doma dvouleťáka ví, že děti v tomhle věku mámu moc vydechnout nenechají. Je ale moc hodný. Akorát teda nesmí být unavený. To se klidně promění z andílka na ďábla. Když jsem s ním vcházela odpoledne do supermarketu, byl to právě ten den, kdy byl extrémně přetažený. Od rána nespinkal.
„Řidič autobusu mě chtěl vyhodit ze sedadla,“ říká paní Radka. Poté vyhrnula sukni a všichni tleskali
Příběh ze supermarketu ze začátku nesliboval žádné drama
Procházela jsem mezi regály a Matyáš se vezl na nákupním vozíku. Prošli jsme asi tři uličky a chtěl dolů. Syn šel poslušně vedle mě, ale najednou už nic nedrmolil, jak je jeho zvykem. Obvykle papulu nezavře a teď ticho. Začala jsem tušit, že bude zle.
Za chvíli chtěl tlačit nákupní vozík sám. Pomáhala jsem řídit, aby nevletěl do regálu, ale ruku mi dával pryč. Chtěl řídit sám. Když viděl, že nepovolím, začal slabě natahovat. V tu chvíli mi došlo, že vlastně nespal. Byl unavený a začalo se to projevovat. Měla jsem v tu chvíli mazat k pokladně a domů. Naivně jsem si ale říkala: to už bude jenom chvilka, to dáme. No, nedali.
Když mi Matyáš začal lomcovat nákupním vozíkem, klidně jsem říkala: to nedělej broučku. Když potom začal vytahovat zboží ze spodních regálů a podávat mi ho do ruky, s úsměvem jsem poděkovala, ale vracela jsem to zpátky na místo. „Matyášku, tohle dnes kupovat nebudeme. Nepotřebujeme to. Jsi hodný, ale nepodávej mi ty věci zlatíčko,“ trpělivě jsem vysvětlovala. To už syn natahoval pořádně a bylo na něm vidět, že nemá daleko k tomu, aby se pořádně rozbulel.
A pak to přišlo
Když jsem do nákupního vozíku hodila několik ovocných kapsiček, Matyáš se jich okamžitě dožadoval. „Broučku, nejdřív to maminka zaplatí, pak ti tu kapsičku dám,“ řekla jsem synkovi a hladila ho u toho po vlasech. Podíval se na mě a najednou se mu po tvářičkách řinuly slzy. „Ale no tak, přeci bys neplakal. Pojď, půjdeme k pokladně, zaplatíme a pak ti tu kapsičku dám,“ opakovala jsem, ale bylo vidět, že mě neposlouchá.
Matyáš najednou spustil řev. Hysterický řev a pláč v jednom. Po tvářích se mu koulely slzy a mé roztomilé, hodné dítě sebou prásklo na podlahu a začal kolem sebe kopat a rozhazovat ručičkama. Stála jsem tam, čuměla na něho a okamžitě jsem cítila, jak na mě civí snad všichni zákazníci z obchodu. „Matyášku, no tak. Nedělej to. Pojď půjdeme,“ řekla jsem tomu na zemi svíjejícímu se stvoření a natáhla k němu ruku. Začal ječet o to víc.
Nejspíš si říkáte, že jsem matka na baterky, ale já v tu chvíli vůbec nevěděla, jak toho malého krakena utišit. Věděla jsem, že je přetažený, to je vždy protivnej, ale takovouhle reakci na únavu ještě neměl.
Hanbou bych se propadla. A pak do mého příběhu vstoupila cizí žena
Stála jsem tam nad tím svým pokladem a nevěděla si rady. Na každý můj pokus ho zvednout z podlahy, reagoval ještě větším vztekem. Já rudla a lidé kolem na nás koukali. Někdo se tvářil tak, že by mě politoval, většina na mě ale civěla stylem: Co je tohle proboha za matku? Úplně jsem na sobě cítila ty pohrdavé pohledy. A pak to přišlo.
Najednou se v naší uličce mezi regály vyloupla starší žena. Došla přímo až k synovi a sedla si k němu na podlahu. „Ty už toho máš dneska dost, viď, broučku? Tohle je na malého kluka moc, tolik lidí a světla,“ řekla ta cizí žena tiše mému synovi. V tu chvíli jako mávnutím kouzelného proutku syn přestal řvát. Upřel na tu cizí paní svoje ubulená očka a jen ji poslouchal. „Víš co, zlatíčko? Já ti dám teď tu kapsičku do ruky a ty ji odneseš k pokladně. Maminka ji zaplatí a až bude mít volné ruce, tak ti tu kapsičku otevře, ano? Může to tak být? Věřím, že ano, tak pojď, půjdeme,“ řekla mu ta žena a začala se zvedat a s ní i můj syn.
Matyášovi jsem utřela uslzená očka a nudle pod nosem a on přitom vůbec neprotestoval. Než ta cizí žena zase zmizela mezi regály, ještě se ke mě naklonila a pošeptala mi: „To nic, maminko. Tohle se občas stane. Děti v tu chvíli jen potřebují vědět, že je někdo chápe,“ usmála se na mě a odkráčela.
Kromě nákupu jsem si odnesla z obchodu ještě něco navíc
Když mi Matyáš bez řečí u pokladny podal kapsičku, aby jí prodavačka mohla namarkovat, uvědomila jsem si, že si tentokrát z obchodu odnáším mnohem více než jenom nákup. Měla jsem na krajíčku. Tentokrát ale ne z vyčerpání, ale z dojetí. Protože někdy je větší pomoc jedno soucitné slovo než celá police sladkostí. Děti mají své bouře a rodiče své bezmocné chvíle.
Jak se na celou situaci dívá psycholog? Odpovídá psycholožka Vendula Bechná z online psychologické poradny MOJRA
Jak reagovat, pokud na veřejnosti dítě dostane záchvat vzteku?
Malé děti ještě neumí své emoce regulovat a často reagují křikem, pláčem nebo vztekem na odmítnutí či změnu situace. Když dítě dostane na veřejnosti záchvat vzteku, zachovejte klid. Nenechte se strhnout křikem nebo trestáním, protože to většinou situaci jen zhorší. Rodič by měl především zajistit, aby si dítě nemohlo ublížit, a reagovat krátce a jasně – například pojmenovat emoci i hranici: „Vidím, že jsi naštvaný, ale hračku dnes nekoupíme.“ Někdy pomůže nabídnout náruč a blízkost, jindy je lepší dát dítěti prostor, aby se samo uklidnilo. Důležité je vytrvat v nastavené hranici, aby se dítě nenaučilo, že křikem dosáhne svého.
Je dobré přijmout pomoc od cizí osoby?
Pomoc od cizí osoby může být v některých situacích užitečná, zejména pokud na dítě promluví vlídně a ono se díky tomu rychleji uklidní. Zároveň je ale důležité, aby pro dítě zůstával rodič hlavní oporou a jistotou. Proto je vhodné pomoc přijmout s poděkováním, ale zároveň zůstat aktivně přítomen u dítěte a dávat mu najevo, že jste tu pro něj vy. Pokud by vám zásah cizího člověka nevyhovoval nebo působil rušivě, je naprosto v pořádku zdvořile poděkovat a situaci zvládnout po svém.
Malá rada na závěr od psycholožky
Těmto „vztekacím scénám“ lze předcházet. Příprava a předvídatelnost jsou důležité. Dítě většinou pochopí, pokud mu předem řeknete, co se bude dít. Jdeme kupovat to a to a hračky tentokrát kupovat nebudeme. Dát dítěti možnost drobné volby, jako je výběr mezi dvěma druhy ovoce, posiluje jeho pocit kontroly a snižuje frustraci. Důležitá je také pravidelnost a jasná rutina, díky které dítě ví, co může očekávat. Velký vliv má i to, v jakém stavu dítě do obchodu jde – únava nebo hlad často spouštějí afekty, proto je vhodné volit čas, kdy je dítě odpočaté a najedené. V neposlední řadě se vyplatí dávat dítěti pozornost a ocenění i v situacích, kdy spolupracuje, aby se neučilo získávat ji jen křikem.
Zdroj: Autorský text, text čtenářky, MOJRA
