Foto: Freepik, smutná žena, ilustrační foto
Ztráta nenarozeného miminka je pro každou ženu obrovská rána, a nejen pro ni. Každý se s takovou ztrátou vyrovnává po svém. Někdo pláče, někdo se snaží na to nemyslet a někdo ve své bolesti hledá viníka. Tchyně paní Sandry viníka má.
Do redakce magazínu In-Lifestyle.cz napsala paní Sandra a hned v úvodu svého psaní přiznala, že vlastně ani neví, proč se chce svěřit. Nejspíš to ale bude tím, že o některých věcech se nedá mluvit nahlas. Paní Sandra se se ztrátou miminka stále vyrovnává. S tím, co jí řekla její tchyně se už vypořádala, i když to tenkrát bylo, jako by jí do čerstvé rány nasypala sůl.
Moc jsem si to miminko přála
Potratila jsem v pátém měsíci. Náš malej drobeček to nezvládnul. Nikdo to nečekal, nikdo nečekal, že by se to mohlo stát. Ukázkové těhotenství, a stejně zůstal pokojíček prázdný.
Bylo mi osmadvacet, byla jsem tři roky vdaná a poprvé těhotná. Byli jsme šťastní. Hodně se těšila i manželova máma. S tchyní jsem se moc nikdy nemusela, ale nějak jsme se tolerovali. Zpráva o tom, že jsem těhotná, ji udělala ohromnou radost.
„Znám tajemství mé tchyně, ale rodina mi ji dává za vzor,“ říká paní Silvie. Ví o jejím milenci
Těhotenství bylo bezproblémové a pak…
Od samého začátku jsem měla pohodové těhotenství. I ty ranní nevolnosti se daly zvládnout. Chodila jsem dál do práce, odpoledne na procházku, nebo jsem si šla někdy zacvičit. Nikdy nic namáhavého, vždy s ohledem na to, že v sobě nosím miminko. Těhotenství jsem si prostě užívala a pomalu připravovala dětský pokojíček.
Cítila jsem se dobře, a pak, když jsme zrovna byli s manželem na návštěvě u tchyně, to přišlo. Seděli jsme u stolu, něco jsem tchyni ukazovala na mobilu a ten mi vypadl z ruky. Postavila jsem se, ohnula jsem se pro ten telefon a najednou strašná bolest v podbřišku, motání hlavy, pocit, že nemůžu pořádně dýchat, a po nohách mi tekla voda a krev. Manžel mě okamžitě popadnul do náruče a už jsme jeli do nemocnice.
O miminko jsem přišla a tchyně mi to dala sežrat
Doktoři v nemocnici dělali, co mohli, ale miminko to nezvládlo. Doktoři pak měli plné ruce práce i se mnou. Naštěstí to nakonec dobře dopadlo, ale poležela jsem si v nemocnici. Když mě pustili domů, bylo to hodně smutné.
Přijela jsem domů a šla jsem si lehnout. Za hodinu u nás byla tchyně. „Mami, Sandra leží. Nech ji v klidu,“ slyšela jsem manžela z chodby, ale tchyně trvala na tom, že mě musí pozdravit.
„No Sandřičko, co jsi nám to vyvedla? To je hrozná tragédie. Kdo ví, jestli vůbec budete mít kdy s Tomášem děti. No, já ti říkala, ať necvičíš, ale měla jsi svoji hlavu,“ hučela do mě, jen co vlezla do ložnice. „Jděte prosím pryč. Nezlobte se ale nechci tohle poslouchat,“ prosila jsem ji se slzami v očích, ale marně. „No já vím, že se ti to neposlouchá dobře, ale víš jak moc se Tomáš těšil? Kdyby ses neohnula pro ten telefon. Ale to jste vy mladí, kvůli telefonu, ale co se budu rozčilovat,“ syčela na mě dál jako zmije.
„Mami, prosím tě, odejdi. Nech Sandru být. Za to, co se stalo, nikdo nemůže. Nemůže za to cvičení, ani telefon a už vůbec za to nemůže Sandra. Nechápu, proč jsi na Sandru tak zlá zrovna teď. Prosím tě, jdi domů,“ vyslechla si tchyně od mého manžela, od svého vlastního syna. Urazila se. Smrtelně se urazila a odešla. Manžel si pak lehl ke mně na postel, obejmul mě a dal mi pusu. Beze slov, a přitom řekl úplně všechno.
Už je to rok. Tchyně občas zavolá, na návštěvu se předem ohlásí, a když přijde, už neprudí. Myslím, že ji Tomáš zaskočil tím, že se mě zastal. Možná jí pak došlo, že plácala nesmysly. Nejspíš se tak vyrovnávala se ztrátou nenarozeného vnoučete.
Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě e-mailu od čtenářky
