„Celé dětství jsem pro macechu byla jen přítěž,“ píše paní Markéta. Na návštěvě v hospici jí po letech odpustila

Někdy má člověk pocit, že určitou životní kapitolu definitivně uzavřel. To ale neznamená, že se po letech minulost nemusí ozvat.

Do redakce In-Lifestyle nám dorazil e-mail od paní Markéty, která se ocitla v situaci, kterou si nikdy nepředstavovala. Se svojí nevlastní matkou totiž nikdy moc nevycházela, takže ji nenapadlo, že s ní bude trávit její poslední dny života. Toto je její příběh tak, jak nám ho zaslala.

Když vstoupila do mého života

Když mi bylo 6 let, přivedl ji táta domů. Pamatuju si její vůni, ostrý pohled a způsob, jakým se na mě usmála – zdvořile, ale chladně. Od začátku jsem cítila, že tam vlastně nepatřím. Moje macecha nebyla zlá v tom klasickém slova smyslu. Nikdy na mě nekřičela bezdůvodně, nikdy mě nebila. Ale její ticho, její odstup a neustálý pocit, že jsem navíc, že jsem pro ni přítěž, mě napřed zraňovaly, pak už jen štvaly.

Táta si toho možná nevšiml. Nebo nechtěl. Ani on nebyl zlý, jenže tehdy bylo standardem, že chlap šel do práce, pak do hospody, a když už byl doma, většinou se slavnostně vyvalil na gauč u televize. Jediné, co nás tak nějak spojovalo, bylo různě víkendové kutění kolem domu, neměla jsem bratra, a tak si táta asi řekl, že s kladivem a šroubovákem naučí aspoň mě. Ty chvíle byly fajn, ale jinak jsem se naučila být doma spíš nenápadná, samostatná, poslušná. Naučila jsem se nepřekážet.

„Zeť mou dceru uhodil, chtěla jsem ho vzít lopatou,“ píše paní Jitka. Jakmile promluvila, začal vinit ji

Tátova smrt mě vysvobodila

Když táta zemřel, bylo mi jednadvacet a můj vztah s macechou se úplně rozpadl. Už nebyl nikdo, kdo by nás nějak spojoval. Odešla jsem a začala si budovat vlastní život. Dlouho jsem si myslela, že jsem to všechno nechala za sebou. Že už mě to neovlivňuje. Jenže některé věci v člověku zůstanou, i když se snaží sebevíc.

Měla jsem štěstí na skvělého muže, i když byl o něco starší a měl už syna. Malý kluk, který se na mě díval s opatrností, možná i s obavou. A já v jeho očích viděla samu sebe. Ten strach, že nebude dost dobrý, že nebude přijatý. Hned jsem věděla, že tohle nesmím dopustit. Chovala jsem se k němu vždy jako k vlastnímu. Ne proto, že bych musela, ale protože jsem chtěla. Protože jsem věděla, jak moc to znamená.

Pak přišly ještě vlastní děti, ale rozdíly jsem mezi nimi nikdy neděla. Nejednou jsem si uvědomila, že minulost mě nezlomila, jen mě naučila, jak nechci jednat. Jak chci milovat jinak. A pak se ozvala moje nevlastní teta, která žije ve Francii, že moje macecha je v hospicu a jestli bych za ní nemohla někdy zajít. Nikoho dalšího tady neměla.

Nakonec přišlo odpuštění

Možná to bude znít divně, ale ani jsem se dlouho nerozmýšlela. Hned pár dnů nato jsem za ní přišla a bez váhání ji chytila za ruku. I když ona mě nikdy tak nechytla, když jsem to jako dítě potřebovala. Chodila jsem za ní dvakrát, třikrát týdně, vždycky jsem u ní chvilku poseděla, vzpomínala na tátu. Po třech týdnech odešla. Nejsem si vlastně jistá, jestli mě poznávala, byla už hodně zmatená a celkově spíše pospávala. Každopádně jsem jí během té doby odpustila. Protože jsem pochopila, že některé věci třeba lidé neumí dát, prostě to v sobě nemají.

Zdroj: Autorský text redakce In-Lifestyle.cz na základě emailu od čtenářky

František Zahradníček