„Brzký návrat z cest mi zlomil srdce,“ říká kamioňák Adam. Doma vedle manželky našel svého kamaráda

Jsou příběhy, které člověku roztrhnou srdce. Příběh pana Adama je psaný mužem, který je věčně na cestách a domů se vrací s úsměvem. Spíš se vracel s úsměvem, dokud se jednou nevrátil z cest o dva dny dříve.

Řidič, ten tvrdý chleba má, říká se. Řidiči kamionů často tráví dny, někdy i týdny sami v kabině svého náklaďáku a doma na ně čeká rodina. V příběhu pana Adama je kus smutné pravdy, se kterou se bohužel tu a tam setkají i jiní kamioňáci.

Chtěl jsem ji překvapit. A překvapil jsem sám sebe.

„Byl jsem v Lyonu, čekal mě ještě jeden závoz,“ píše pan Adam (43), řidič kamionu. „Nakládka ale šla rychleji a dispečer mi řekl, že se můžu vrátit dřív. Měl jsem radost. Po dvou týdnech na cestě jsem už chtěl být doma. Uvařit večeři, dát si s manželkou víno, mít zase na chvíli domácí pohodu.“

V textu, který do redakce In-Lifestyle dorazil, nám pan Adam psal, že se celou cestu těšil, jak manželku překvapí a přemýšlel, čím ji potěší. „Zastavil jsem před domem, bylo odpoledne, slunce svítilo. Všiml jsem si, že závěsy v ložnici jsou zatažené, ale to mi to ještě nedošlo.“

Ten smích mi zůstal v hlavě

„Otevřel jsem dveře a šel tiše nahoru,“ pokračuje. „Nechtěl jsem manželku vystrašit. Chtěl jsem ji překvapit a obejmout. Místo toho jsem ztuhnul ve dveřích. Byla v posteli a vedle ní můj kamarád. Člověk, se kterým jsem vyrůstal, jezdil na ryby. Kluk, kterému jsem věřil víc než vlastní rodině. Smáli se.“

Pan Adam popisuje, jak se mu na chvíli zastavil svět.
„Stál jsem tam a všechno se ve mně rozpadlo. V hlavě mi hučelo a přesně jsem viděl ty noci, kdy jsem jí z cest posílal fotky. V duchu jsem si přehrával naše hovory, kdy říkala, jak moc se jí stýská. To všechno bylo najednou pryč. Když si mě všimli, přestali se smát. Jen ticho a vyděšené pohledy. A já? Otočil jsem se a prostě jsem odešel.“

Nic jsem nerozmlátil. Rozbil jsem jen sám sebe

„Sešel jsem dolů, zabouchl za sebou dveře, nasedl do kamionu a jel. Nevěděl jsem v tu chvíli, kam jedu a vůbec jsem to neřešil. Ujel jsem několik kilometrů za naši vesnici a zastavil na polňačce. Sednul jsem si na zem vedle svého náklaďáku a normálně jsem se rozbrečel. Jako dítě. Ne ze zlosti, ale z prázdnoty. Člověk si myslí, že je chlap, že něco vydrží. Chlapi přeci nebrečí. Já si to taky myslel. Pak vám ale někdo takhle vyrve srdce z hrudníku, zradí důvěru a všechno je najednou v prdeli. Ublížili mi a zradili mě dva lidi, které jsem měl nejraději.“

Dnes už vím, že některé věci se slepit nedají

Dnes, s odstupem několika měsíců, se Adam pomalu staví zase na nohy a minulost nechává za sebou.
„Psala mi, omlouvala se. Říkala, že to byla chyba, že byla sama. Ale já byl taky sám. A nikdy jsem jí nezradil. Někdy prostě odpustit nejde. Ne proto, že nechcete, ale protože nemůžete, nebo to neumíte. Já to neumím, alespoň zatím ne.“

Příběh, který bolí i léčí a není to příběh pouze pana Adama

„Napsal jsem vám, protože vím, že nejsem jediný,“ uzavírá svůj příběh pan Adam. „Možná to někomu dalšímu pomůže, až zjistí, že se mu život rozsypal. Dá se to přežít, jen počítejte s tím, že vás to změní.“

Slova v příběhu, ve kterém jsme na přání autora změnili jméno, jsou syrová, pravdivá a plná ticha, které v danou chvíli znělo hlasitěji než křik.

Zdroj: Autorský text, Podklady od čtenáře

Lenka Marousková

Lenka je hlavní postavou našeho redakčního týmu. Po několika letech práce všeobecné redaktorky nyní přináší zajímavé zprávy ze světa showbyznysu. Ráda poznává nové lidi a jejich životní osudy. I proto dělá rozhovory s osobnostmi, nebo píše vaše příběhy ze života. Svůj volný čas nejraději věnuje své rodině.